„Otázka není, jakou cenu zlato doopravdy má. Správná otázka je, jakou cenu nemají měny.“ – Shayne McGuire, ředitel Global Research pro Teacher Retirement System of Texas, říjen 2009
Být si jistý budoucím vývojem na kapitálových trzích je velmi obtížné i v těch nejlepších dobách, v současnosti je to však téměř nemožné. Robert Shiller, profesor na Yale University a spoluautor indexu SP Case-Shiller Home Price Index je dost inteligentní na to, aby přiznal ohromující míru nejistoty ve vztahu k budoucnosti. Během rozhovoru pro Fox Business minulý týden přiznal, že osobně trpí nezměrnou mírou rozpolcenosti a pochyb. Trhy podle všeho porušují pravidla, která platila minimálně po desetiletí. Celá země (myšleno US) je z pohledu ceny aktiv na růstové trajektorii a přesto si není profesor Shiller jistý tím, jak tento trend objektivně (a z budoucího pohledu správně) hodnotit.
Je pravda, že v tomto okamžiku prožíváme gigantický experiment, minimálně v monetární oblasti. Na trzích převládá názor, že jsme úspěšně propluli nejhorší finanční krizí od dob Velké deprese – jak jinak, ceny téměř všech finančních aktiv letí k nebesům. Již jsme se však přesvědčili, že ekonomická pravidla mají občas jen velmi malou užitnou hodnotu. Na rozdíl od pravidel fyzikálních, která nelze tak jednoduše „ohnout“. Zákon zachování energie například tvrdí, že energii nelze vytvořit ani zničit – energie prostě pouze změní svoji formu. Politici a centrální banky jsou však evidentně opačného názoru – soudě dle jejich činů, peníze je možno vytvořit de facto bez limitu a hlavně bez jakýchkoliv vedlejších efektů. Varovně zdviženým prstem je však cena zlata (v okamžiku psaní tohoto článku aktuálně 1109,02USD/trojskou unci) která indikuje, že výše uvedená úvaha vládních administrativ nemusí být tak úplně košer.
Analytik Paul Mylchreest v nedávné době publikoval dva možné scénáře:
1) V průměru na každou zlatou cihlu resp. na každý zlatý prut v rámci London Gold Standard připadá více jak jeden oprávněný nárok investorů. Jinými slovy, trh se zlatem v Londýně funguje na principu „fractional reserve“, podobně jako komerční banky. Ještě jinak - není dost fyzického zlata pro všechny, kteří by ho mohli požadovat. Pokud by se tato představa po trhu rozšířila a podobně jako v případě bank vedla k „útoku na zlato“, trh by zkolaboval. Tento proces by sice mohl být zpomalen výpůjčkami zlata ze strany centrálních bank, nešlo by však o dlouhodobé řešení. Jediné, co by se stalo, by byl růst výpůjčních sazeb u zlata resp. růst spotové ceny žlutého kovu za účelem přilákání těch, co by potenciálně mohli prodat. Tak jako tak, cena zlata by velmi svižně poskočila výrazně výše, než je nyní.
2) V soukromých rukou je v tomto okamžiku mnohem více zlata, než trh a profesionálové se na něm pohybující očekávají. A právě toto zlato – nad rámec v současnosti známých zlatých zásob – podporuje dostatečnou likviditu a vysoké objemy, které na trhu v Londýně protékají. Podle mnoha zdrojů toto zlato pochází z Asie období mezi roky 1894-1945, kdy Japonsko o zlato a některé další cennosti de facto oloupilo 12 zemí (pro zkoumavé, využijte Wikipedii pro heslo „Yamashita gold“). Pokud tomu tak opravdu je, býčí trh se zlatem se může ještě na nějakou chvíli odkládat…donekonečna to nicméně nepůjde.
Pro který scénář hlasujete Vy?
Hezký týden přeji,