Mezi čtvrtkem minulého týdne, kdy byl publikován první letošní článek na téma ceny zlata a dneškem se cena tohoto drahého kovu zvýšila o 2,38 % a aktuálně se pohybuje na hladině necelých 1160 dolarů za trojskou unci. To samozřejmě z pohledu celého roku 2010 ještě nic neznamená, tím méně by to mělo být vnímáno jako automatické potvrzení tezí a úvah, které se na téma zlata v médiích a v analýzách v poslední době objevují.
Snad i proto bych na nějakou dobu nechal téma zlata odpočívat a vrátil se k němu znovu opět v průběhu roku. Než se tak stane, pojďme si ještě jednou shrnout, co všechno by růstu ceny mělo a mohlo pomáhat:
- snižování investičního ratingu u států resp. státních dluhopisů zemí s největšími refinančními nároky (a současně největším nepořádkem ve veřejných financích),
- růst úrokové křivky, zejména na jejím delším konci,
- vyšší úrovně inflace (nebo rostoucí inflační očekávání),
- ukončení speciálních „likviditních“ programů centrální banky Fed k 1. únoru 2010,
- pokračující nákupy zlata ze strany Číny a Japonska,
- de-korelace zlata vs. USD,
- prodej 200 tun zlata ze zásob Mezinárodního měnového fondu,
- revalvace juanu.
Jedním z dalších velmi nezanedbatelných faktorů je chování „klasických“ investorů typu otevřených podílových fondů. Oproti obecnému povědomí je expozice tohoto typu instrumentů vůči těžařským firmám totiž relativně nízká. Jenom pro ilustraci, v bázi indexu SP500 (který u amerických podílových fondů patří mezi nejčastější benchmarky) je taková firma jenom jedna – . Na širším trhu v rámci představují těžařské firmy tohoto typu pouze 1,6 % expozice akciových indexů. V Evropě je situace ještě o něco horší, zde tento segment téměř chybí, jednou z mála výjimek je společnost Fresnillo Plc, reprezentující 0,131 % váhy indexu FTSE 100. Opačná situace je oproti tomu v Kanadě a v Austrálii – největší expozici na těžební segment mají indexy TSX (Toronto Stock Exchange) a ASX-200 (Australia Stock Exchange), kde tato tvoří 11,8 % resp. 9,5 % indexů.
A rizika růstu? Tím hlavním by mohl být prodejní tlak ze strany největších držitelů zlata – kromě jiného např. Francie, Velké Británie nebo Itálie – kteří by mohli být v pokušení využít stávajících cen, část svých zásob odprodat a alespoň zlehka tak doplnit churavějící státní pokladny. Druhým rizikem je fakt, že je jen málo informací o tom, kolik zlata se pohybuje mimo oficiální statistiky. Podceňovat menší investory se nevyplácí a pokud by se tato skupina začala účastnit dění na trhu aktivněji, jistě by se jí podařilo s cenami výrazně zahýbat. Nezanedbatelným rizikem je také prudké posílení dolaru – zatím automaticky platí, že oslabující dolar vede k růstu ceny zlata…
Hezký týden přeji,