Otázkou, zda bude po předchozích měnových stimulech následovat další, tentokrát QE 3, se zabývalo mnoho ekonomů i traderů. Ekonomové s ohledem na to, zda by další kolo zvyšování peněžní báze již nerozpoutalo inflaci. Profesionální tradeři zase proto, zda již dojdou peníze na pokračování rally na akciových trzích, která je zjevně z velké části pomocí těchto peněz živená. Vysvětlím dále.
Jaké ospravedlnění respektive důvod by byl ale potřeba, aby Fed skutečně spustil další takový program? A je to vůbec možné? Myslím si, že odpovědi se lze přiblížit rozborem důvodů pro QE 1 a QE 2 a prozkoumáním možností, které nyní existují pro QE 3.
QE 1 bylo schváleno v nejtemnějších okamžicích krize. V září 2008, kdy docházelo ke kontrakci peněžní nabídky omezováním úvěrů a likvidací chybných investic, začal Fed schvalovat QE 1. Jeho cílem bylo sanovat finanční sektor, který se díky financování všech těchto chybných investic nacházel již daleko za hranicí bankrotu. Ztráty narůstaly, kapitál již byl ve své podstatě dávno záporný a problémy se solventností jen čekaly na své odhalení a byly brzděné pouze psychologickým efektem existujícího věřitele poslední instance.
Ben Bernanke tehdy bezprecedentní zvyšování peněžní báze obhajoval s tím, že se jedná o nouzové a mimořádné opatření, které, až to nejhorší bude za námi, bude sterilizováno prostřednictvím zpětného prodeje, a sníží tak velikost rozvahy centrální banky na předkrizovou úroveň. Samo o sobě je takové uvažování nesmyslné a to ze dvou důvodů. Banky by opět získaly svá špatná aktiva a krize by mohla pokračovat dál (pokud byla vůbec způsobena těmito špatnými aktivy, což je podle mého názoru rovněž nesmysl) a zadruhé, léčit ekonomiku a bankovní sektor tím samým nástrojem, nízkými sazbami a uvolněnou monetární politikou, který současné problémy způsobil, nemůže nikdy fungovat.
Tato „léčba“ začala s koncem roku 2008 a pokračovala přes úvod roku 2009. Skutečně objemné nákupy začaly v únoru 2009. (A ne, není to náhoda, že v tu dobu bylo i minimum na akciových trzích) Během velmi krátké doby několika měsíců Fed zvýšil velikost peněžní báze na více než 250 % původního stavu. Pro představu uvádím, že peněžní báze za celou historii Fedu od roku 1914 narostla do roku 2001 na 400 mld. USD. V roce 2007 byla cca 800 mld. USD, když se Alan Greenspan snažil „léčit“ „dotcom bublinu“ a následně ekonomické zpomalení po útocích 11. září 2001. Ono zdvojnásobení „mocných peněz“ bylo podle mého názoru tím největším důvodem pro následnou krizi, kterou nyní zažíváme. Po prvním QE ale tento obrovský nárůst vypadá nicotně. Nárůst z 800 mld. na 2.100 mld., které Fed zahájil v úvodu roku 2009 a jež se nyní nazývá QE 1, je něco, co do té doby mělo obdoby pouze v Německu a SSSR po první světové válce, nebo v Argentině v osmdesátých/devadesátých letech.
QE 1 ale zdánlivě zafungovalo. Akciový trh, na který díky nově získaným bankovním licencím pro investiční banky mohlo toto obrovské množství peněz poprvé od 30. let vstoupit, začal závratně růst. Špatná aktiva byla mazána a ztráty mizely. Nálada investorů, podnikatelů i spotřebitelů se začala zlepšovat. Fed i americká vláda sice zaznamenávaly obrovské ztráty z „podpůrných opatření“, ale banky na Wall Street začaly vykazovat zisky a dokonce plánovat výplaty dividend. Svět běžel vesele dál, věříc, že to nejhorší je za námi. Banky pomoc splatí a bude vše v pořádku.
QE 2 spuštěné s příchodem podzimu 2010 mělo ale jiný důvod. Tentokrát již nebyly sanovány chybně investující banky, ale chybně „investující“ americká vláda. Měnová expanze číslo jedna byla doprovázena fiskálními stimuly v duchu keynesiánství, které byly opět historicky rekordní a objemově srovnatelné pouze s japonskou situací před 20 lety. Tyto stimuly představovaly pro americkou vládu obrovské břímě v podobě rekordních deficitů.
QE 2 nemělo a nemá žádný jiný účel, než přímo podporovat vládu přes faktickou, i když částečně skrývanou, monetizaci vládního dluhu. Monetizací se rozumí odkup vládních dluhopisů ze strany centrální banky. Vláda tak najde kupce pro svůj dluh, najde věřitele tj. centrální banku. Ta ovšem nedisponuje žádnými prostředky, za které by mohla tento dluh odkoupit. K nákupu těchto dluhopisů je nucena emitovat nové peníze, čímž dochází k inflaci a následnému zvyšování cen. Oficiální obhajoba strašidlem deflace je nesmyslem, viz můj dřívější sloupek.
Zvýšení báze až na úroveň 2.500 mld. USD, kterého bychom se měli dočkat během první půle tohoto roku, bude něčím bezprecedentním. Bezprecedentní jsou ale i ztráty, jaké na těchto operacích utrpí Fed a obyvatelé. Ti druzí prakticky nemají žádnou jinou možnost, vyjma revoluce, jak se vyhnout konečnému placení. Fed ale má několik možností jak svůj současný „záporný kapitál“, neboli chcete-li „neuhrazenou ztrátu z minulých let“ zlikvidovat.
1) Začít odprodávat zpět svá aktiva bankám, a provádět tak restriktivní politiku a doufat, že se mu to podaří za co nejvyšší ceny, tj. s co nejnižšími ztrátami.
2) Požádat o úhradu ztráty americkou vládu. Ztráta centrální banky je v konečném důsledku ztrátou státního rozpočtu a musí být uhrazena. Stát pak má možnost buď zvýšit daně, nebo rozpoutat další kolo inflace prostřednictvím deficitů, aby tuto ztrátu uhradil.
Fed se zjevně nechystá ani na jednu variantu. Možnost č. 1 si nemůže dovolit, protože by velmi rychle prohloubil současnou ekonomickou krizi. Možnost č. 2 by zase znamenala při přímém splacení nárůst vkladů vlády, tj. zvýšení báze, a nebo při vytvoření deficitu nutné další QE 3 k jeho zaplacení. Podle kroků, které Fed podnikl, lze soudit, že nechá současný stav „vyhnít“ a odloží řešení. Centrální banka v USA se rozhodla uznat ztrátu. Ve své bilanci totiž zobrazuje tuto položku jako záporný kapitál (pohledávky za americkou vládou, ale se záporným znaménkem, takže vlastně závazek).
Fed se tedy pravděpodobně rozhoduje, zda začne peníze buď stahovat, nebo, což je pravděpodobnější, přikročí k další monetizaci státního dluhu. Jen to už nebude asi s takovou slávou jako „protideflační“ QE 2. Buď to proběhne celé v tajnosti, nebo se budou muset vymyslet nové kulisy. Tak jako tak se peníze opět dostanou pouze k vyvoleným skupinám.