Dnes a denně tato otázka zajímá všechny, i ty kteří se nepohybují bezprostředně v ekonomickém oboru. Upřímná odpověď zní – NIKDY.
Krize jsou nepříjemné, zvláště pro ty, kdož přijdou o práci. Ale každá krize má význam v tom, že se projeví která alokace kapitálu byla správná a která nebyla správná. Krize také vykáže z trhu ty, kteří „to neumí“, nezvládli řízení operativy, cash flow, rizik, zisku apod. Ne vždy je krize spravedlivá, někdy skončí i dobrý projekt, dobrý podnikatel, ale to spíše jsou výjimky. Stávající pokles HDP o několik procent není katastrofa, je to nepříjemné, ale s Velkou krizí se to nedá srovnat.
Jenže nyní se vlády snaží, aby krize nebolela – zavádí se šrotovné, poskytují dotace bankám, zvyšují důchody, platy, podporuje spotřeba atd. Ztráty se socializují, přičemž předchozí zisky zůstaly privátní a asi i budoucí zisky zůstanou privátní. Nezodpovědnost není potrestána. To vše stojí peníze, hodně peněz, obludné množství peněz.
A tak, namísto toho, aby se v ekonomice určila místa, kde nedochází k dobré alokaci kapitálu a následoval trest ve formě ztráty kapitálu, podporujeme vše (ve jménu zastavení poklesu HDP a eliminace krize) a všude se lijí státní peníze, a to v podstatě i do míst se špatnou alokací kapitálu.
Část peněz je transakčních, po odeznění zamrznutého mezibankovního trhu a trhu s úvěry budou stáhnuty, ale stovky miliard eur a dolarů jsou rozsety.
Po dobu soupeření demokratických států, mající tržní ekonomiku, s komunistickým blokem strádaly oba bloky. Komunistické státy hlubokým ekonomickým a konzumním zaostáváním, západní státy vysokými státními schodky. Po r. 1989 již nebylo nutné uplácet obyvatelstvo sociální štědrostí, ale politické elity států v praxi pokračovaly. A východní státy se přidaly.
Schodky rozpočtů východních států jsou z části opodstatněné – bylo nutno vybudovat v podstatě celou infrastrukturu – od dálnic, přes školy, až k vodovodům. Ovšem když si pečlivě přečteme zprávy od Transparency International, zjistíme že např. v korupci, klientelismu, neprůhledném rozhodování se v ČR utopilo řádově tolik, co stály české dálnice.
Přestože lze vládě premiéra Topolánka hodně vyčítat různá špatná rozhodnutí, politické aféry atd., její nečinnost při řešení krize na podzim 2008 byla asi nejlepší odezva na krizi v Evropě. Vláda si uvědomila, že je důležité udržet lidi v práci, pomoci nejohroženějším vrstvám obyvatelstva (málo placené, málo kvalifikované práce) a že není důležité udržet např. automobilky a jejich dodavatele v zisku. Také výčet těch nejvíce neuralgických bodů ekonomické sféry, sestavený NERV, lze hodnotit kladně. Ovšem politika žije svým životem osobních animozit a ambicí, a tak máme na rok zastavený jakýkoliv progres legislativy týkající se ekonomiky, podnikání atd.
Estrády ve formě legračních předvolebních hádek v televizních debatách, sice pomohou chvilkově zapomenout, ale podnikání se nezlepší.
A stejná situace je ve většině evropských států.
Není žádná ekonomická definice, co je ještě optimální velikost státního dluhu. Oněch 60 % poměru státního dluhu k HDP, které definují maastrichtská kritéria, je umělé číslo, není to žádný objektivní parametr vypočítaný dle nějaké vědy.
Na obsluhu státních dluhů vynakládají evropské státy řádově stejně jako na vzdělávání. Není empirický nástroj, zda je to ještě málo nebo již hodně.
Vysoké státní schodky limitují a omezují státy při reakci na dramatické situace. Když nejsou peníze, nelze konat.
Kromě státního dluhu je totiž Evropa křehká ještě z více faktorů:
? Vysoké zadlužení části obyvatelstva
? Pohodlné a finančně náročné sociální sítě
? Časovaná roznětka penzijních fondů
? Ekologie a změna zemědělství
? Závislost na dovozu energií, surovin a nyní i levné (asijské) práce
Vysoké zadlužení části obyvatelstva je drobným problémem z hlediska makropohledu, ale nepříjemným z hlediska sociálních dopadů. Vysoká spotřeba na dluh následovaná osobními bankroty může uvrhnout do sociální nouze i několik procent obyvatelstva. A státy nemají flexibilní nástroje a fiskální volnost jak tyto chudé vrstvy obyvatel podržet. Stávající sociální sítě a nástroje jsou na konci svého působení a efektivity.
Pohodlné sociální sítě jsou výsledkem evropského sociálního cítění, které se tvořilo několik století, vycházejíc z křesťanského soucitu s nemohoucími, ale jejich náročnost na státní rozpočet je vysoká. Pro část obyvatelstva je vysoká úroveň sociálního zabezpečení demotivující a naopak, pro odpovědnější část obyvatelstva je např. ztráta zaměstnání stresem větším než snížení sociální úrovně.
Naprostá většina státních dluhů je schována v penzijních fondech. Ovšem zanedlouho půjdou silné poválečné evropské ročníky do důchodu a začnou z těchto fondů vybírat. Žádný stát není připraven a nemá připravené rozpočtové plány na to, aby v průběhu cca 20 let bylo splaceno několik až mnoho desítek procent státního dluhu.
Také životní pojišťovny se dostanou pod tlak a budou se potřebovat zbavit státních dluhopisů.
Změna klimatu není jen tématem pro salónní ekology přoucí se s modrým politikem. Ekologie není o zajíci na sjezdovce či rybičkách v Labi, ale především o stabilitě české a evropské krajiny plodit potraviny. Změna klimatu probíhá, v Evropě se objevují druhy zvířat a rostlin, které v Evropě nikdy nebyly. Zatím se nic podstatného neděje, ale může přijít malá změna, která bude mít devastující a rychle nastoupivší účinek na zemědělství, kvalitu a objem úrody, a tím pádem na výživu celé evropské společnosti.
Závislost Evropy (a USA) na dovozu ropy, zemního plynu a levné pracovní síly je sice zatím vyrovnána technologickou vyspělostí a vysokou efektivitou práce. Ovšem souběžné působení státních schodků a levného dovozu těchto komodit bude v nedaleké budoucnosti hodnoceno jako promarněná příležitost.
Uplynulých 20 let, kdy tyto levné dovozy existovaly (možná ještě chvíli budou existovat), mělo být využito k zaplacení státních dluhů narůstajících od druhé světové války.
Jiné civilizační okruhy mají také své problémy a brzdy, a tak nemusíme propadat panice, že by evropskou dominanci den ze dne narušily totalitní státy (od arabských po Čínu), ale je nevyšší čas ukončit neuvěřitelně nezodpovědnou politikou státních schodků a davové hlouposti.
Demokratický systém je dosud nejvhodnější metoda správy států, ale obludné státní schodky naznačují, že politiku obsadili neodpovědní jedinci, kteří neumí nabídnout správu země, ale pouze volební úplatky. Chce to jiný způsob správy státu, jinak sestavovat státní rozpočty, se zpětnými vazbami na politiky a obyvatelstvo a jeho rozhodování.
Pokud dnešní problémy nějak schováme (asi opět do státních dluhů), za pár let se objeví další krize a to ještě mohutnější a ta může rozvalit fungování evropských států. A nezapomeňme na historickou zkušenost s nástupem extrémních hnutí po první světové válce. To co nyní prožíváme je pohoda proti tomu co může následovat, pokud se sejde více faktorů najednou, nebo jeden faktor přijde dramaticky rychle.
To vše jsou důvody vedoucí k tvrzení, že tato krize neskončí.
Má někdo lepší informace, které by nás mohly inspirovat k pozitivnějšímu pohledu na budoucnost?