Tak to vypadá, že bude nový superregulátor, který má demonstrovat vůli vlád a politiků ochránit občany před stádem zběsilých a nenasytných bankéřů a který má zabránit dalším katastrofám ve finančním sektoru. Sice politici slibují, že teď už nám nic nebude hrozit, ale není ovšem jasné, jak to chtějí vlády udělat, co vlastně bude nový regulátor dělat, kde jsou nové kompetence nebo znalosti, které stávající regulátoři nemají.
Při vzniku třesku, který shodil finanční sektor USA a následně se rozlil po celém světě, nebyl ani jeden regulátor, který by křičel o neblahém konci, o špatně hodnoceném riziku, či hlavně křičel, že nemá kompetence zasáhnout. Naopak, všichni si lebedili a plácali se po ramenou, jak vyzráli na riziko.
Takže nové kompetence, nový nadnárodní regulátor pro celou Evropskou unii je zbytečný. Jen se zvýší počet státních neužitečných úředníků.
Ale jsou oblasti, kde je nutno nově definovat pravidla regulace, dohledu, např. při činnosti zahraničních poboček na území jiného státu. Zda má daná pobočka podléhat regulaci státu původu nebo státu na jehož území vykonává činnosti, což je ale problém vysoce odborný, nikoliv politický.
A také by regulátoři mohli více reportovat o stavu banky, byť mnohdy jen formou čísel – jako ideální se jeví hodnoty špatných úvěrů, rizikových aktiv a vytvořených rezerv na tyto úvěry a riziková aktiva a poměrové ukazatele těchto údajů. Již nyní, dnes a denně, banky posílají dohledu neuvěřitelné množství údajů a … a nic. Ani akcionář, ani vkladatel, ani partner banky se od regulátora nedoví, jak si banka stojí, kolik má v jakých druzích aktiv své peníze. Nebo to někdo našel na stránkách ČNB, ECB? Nebo na stránkách banky?
Optimální návrh již jednou světovým tiskem zazněl: rozdělit banky podle druhů a nechat je.
Mnohem lepší by bylo rozškatulkovat finanční instituce podle nástrojů, do kterých investují svá aktiva (nezapomeňme, že se jedná o peníze půjčené od někoho jiného) a z toho vyplývající rizika, která používají.
Komerční banky nechť půjčují pouze podnikům a obyvatelům podle ověřených, opatrných kritérií, do dalších druhů aktiv – akcie, dluhopisy, deriváty - investují jen v míře, v menší než malé. Sice asi moc nebudou vydělávat svým akcionářům, ale asi jim nehrozí velké nebezpečí ze sofistikovanějších nástrojů. Někteří akcionáři a vkladatelé si vyberou a oblíbí.
Poté univerzální banky či instituce, které se rády namočí i do jiných způsobů jak vydělat peníze.
A nakonec investiční banky, hedge fondy, fondy kvalifikovaných investorů – ty nechť jdou po výnosu a riziku jako hladový vlk po stopě králíka.
Ale všichni dodržují to, co mají ve statutu, co slíbili těm, když jim svěřili své peníze.
Takže by opět mělo dojít k oddělení komerčního a investičního bankovnictví, nikoliv ke slučování. Neschopnost řídit riziko investiční banky by neměli nést na svých bedrech vkladatelé, povětšinou nezkušení, důvěřiví.
Regulátoři by tedy měli spíše škatulkovat banky a další investiční společnosti podle míry již dlouhodobě ověřeného rizika.
Protože nebylo by horšího momentu, než když někdo vloží své úspory do banky a ona vesele investuje do nových instrumentů, které nejsou ověřené mnoha desítkami či stovkami let. Jak to dopadá, vidíme dnes.
Stávající návrhy na nové další regulátory spíše vypadají jako cimrmanovské ověřování slepých uliček. Ale tentokrát se nejedná o vyfukování cigaretového kouře do vody a ověřování, že se nevytvoří zlato, ale jde o hru s důvěrou obyvatel v bankovní a finanční systém, potažmo v demokracii a kapitalismus.