Náklady na roční odměny zaměstnanců se mají uplatnit jako daňově uznatelný náklad až ve zdaňovacím období, ve kterém je odměna zaměstnancům přiznána a vznikl na ni právní nárok. V březnu o tom rozhodl Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud (NSS) konstatoval, že jedná-li se o odměny, které představují nenárokovou část mzdy, nelze o nich účtovat jako o dohadných položkách pasivních, a snížit si tak v předmětném zdaňovacím období základ daně, pokud nevznikl na přiznání odměny zaměstnancům v příslušném zdaňovacím období nárok. Podle stanoviska NSS se o nenárokovou část mzdy jedná v případě, kdy její výše a vůbec faktické poskytnutí závisí až na zvláštním rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (např. schválení odměn určenou osobou apod.).
Soud ve svém rozhodnutí připomněl, že o dohadných položkách pasivních lze obecně účtovat pouze za situace, kdy účetní jednotka ví o existenci nákladů vzniklých v souvislosti s již poskytnutým plněním, o němž není sporu a není sporu ani o daňových nákladech za takové plnění. Účetní jednotka nemá pouze k dispozici doklad, který by zaúčtování příslušné částky závazku vyplývajícího z daňově uznatelného nákladu umožňoval. Pokud však nejsou splněny podmínky pro tvorbu dohadné položky, je možné na výplatu odměn tvořit rezervu. Ta však nebude daňově uznatelným nákladem.