Podnikatelé často řeší, co se stávajícím softwarovým vybavením při přechodu na nové softwarové řešení. Při zvažovaném prodeji „použitého“ software nezřídka naráží na omezování ze strany softwarových firem, které jim brání v „odprodeji“ jejich licencí. Evropský soudní dvůr letos vydal v mnoha ohledech přelomový rozsudek. Rozšířil jím mantinely prodeje i na software, který jeho nabyvatel legálně pořídil stažením z internetu.
V poslední době rapidně narůstá prodej „použitého“ software. Pro prodávajícího představuje částečnou návratnost investice do softwarového vybavení, které je pro něj nadále nevyhovující, kupujícímu zase přináší výhodu v podobě výrazně nižší ceny při zachování užitné hodnoty software, neboť ten se opětovnou instalací neopotřebovává. O pojmu „použitý“ lze proto hovořit pouze v uvozovkách. Každopádně spíše než rizika faktická představuje prodej software z druhé ruky rizika právní. Výrobci software se těmto prodejům (zejména v internetových aukcích) totiž snaží bránit všemi právními prostředky.
Prodej hmotného nosiče bez rizika
K prodeji software z druhé ruky dochází zejména při prodeji použitého hardware. Tento prodej nečiní již řadu let žádné obtíže, neboť se opírá o zásadu tzv. vyčerpání autorských práv na šíření, která je zakotvena i v českém autorském zákonu. Jedná se o zásadu, podle které autor počítačového programu, který poprvé prodá jeho rozmnoženinu v hmotné podobě (typicky na CD nosiči), nemůže nad touto konkrétní rozmnoženinou vykonávat kontrolu jejího dalšího rozšiřování. Jinými slovy to znamená, že autor nemůže bránit prvnímu oprávněnému nabyvateli ani jej jinak omezovat v prodeji třetí osobě.
Tato zásada vychází z judikatury Evropského soudního dvora, která se formovala již koncem minulého století. Jejím cílem bylo nalézt rovnováhu mezi hospodářskými zájmy autora na obchodní využití svého díla (počítačového programu) a zájmem na volném pohybu zboží a služeb. Tato judikatura se ovšem výlučně zabývala rozšiřováním rozmnoženiny počítačového programu, která je součástí hmotného nosiče (např. tedy CD). S rozvojem techniky však vyvstala zásadní otázka, zda se institut vyčerpání autorských práv vztahuje i na případy, kdy oprávněný nabyvatel žádným hmotným nosičem s rozmnoženinou počítačového programu nedisponuje, neboť jej pořídil se souhlasem nositele práv stažením z internetu. Tuto otázku letos zodpověděl Evropský soudní dvůr (ESD) ve sporu společnosti Oracle International Corp. se společností Used Soft GmbH.
On-line stažený software
Oč šlo? Společnost Oracle vyvíjí programové vybavení, které ve většině případů rozšiřuje tak, že zákazník stáhne programové vybavení přímo do svého počítače z internetové stránky Oracle. Tyto programy jsou programovým vybavením typu „klient-server“. Užívací právo k nim zahrnuje oprávnění mít programové vybavení trvale uloženo na serveru a umožnit určitému počtu uživatelů k němu přístup tím, že bude nahráno do operační paměti jejich osobních počítačů. V rámci smlouvy o údržbě programového vybavení mohou být stahovány z internetové stránky Oracle aktualizované verze programového vybavení (updates) a programy sloužící k odstraňování chyb (patches).
Společnost UsedSoft, která obchoduje s licencemi k „použitému“ programovému vybavení, nabízela v říjnu 2005 „již použité“ licence společnosti Oracle. Zákazníci společnosti UsedSoft, kteří doposud nebyli držiteli dotčeného programového vybavení společnosti Oracle, toto programové vybavení poté, co získali „použitou“ licenci, stáhli přímo z internetové stránky Oracle. Zákazníci, kteří již uvedené programové vybavení měli a licenci dokupovali pro dodatečné uživatele, dané programové vybavení stáhli do operační paměti osobních počítačů těchto dalších uživatelů.
Společnost Oracle žalobou podanou v Mnichově žádala, aby bylo společnosti UsedSoft uloženo zdržení se těchto praktik. Soud prvého stupně žalobě vyhověl a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil. K dovolání podanému společností UsedSoft položil německý Spolkový soudní dvůr několik předběžných otázek Evropskému soudnímu dvoru. Jeho závěry jsou závazné a jeho dopady mají bezprostřední vliv i na české subjekty.
Stručně řečeno ESD konstatoval, že se právo na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu vyčerpává, i pokud nabyvatel pořídil rozmnoženinu se svolením nositele práv stažením programu z internetu na nosič dat. V předání on-line totiž ESD spatřuje funkční ekvivalent předání na hmotném nosiči. I smluvní vztah, na základě kterého nabyvatel se souhlasem nositele autorských práv stáhne software, lze tedy klasifikovat jako první prodej rozmnoženiny počítačového programu, přičemž ani případ, kdy dochází na základě smlouvy o údržbě (resp. jiné obdobné smlouvy, jejímž předmětem je maintenance či subscription) ke stahování update, upgrade či patches původního software a tím k jeho změně, nebrání aplikaci institutu vyčerpání autorských práv, neboť ten se vztahuje vždy na poslední verzi takového software.
Zákaz dělení licence
Prvním legálním prodejem žije rozmnoženina počítačového programu svým vlastním životem. Jakékoli ujednání výrobce v licenční či jiné smlouvě omezující možnost dalšího prodeje je vyloučeno. Jak konstatoval ESD, institut vyčerpání autorských práv by neměl žádný význam, pokud by jeho účinky mohly být vyloučeny ujednáním o nepřevoditelnosti užívacích práv.
V jedné věci však zůstal ESD nekompromisní. Licence není možno libovolně dělit a prodat část z nich. Prakticky to znamená, že pokud podnikatel zakoupil pro deset uživatelů oprávnění k užití počítačového programu, který však užívá pouze polovina z nich, není oprávněn prodat nevyužitých pět oprávnění třetí osobě. Alespoň v tomto ohledu tak mohou zůstat výrobci software prozatím v klidu.