Nový občanský zákoník obsahuje ve své obecné části ustanovení na ochranu slabší strany v hospodářském styku. Praxe v této souvislosti přinesla několik interpretačních problémů týkajících se toho, co ještě je, a co již není tímto zneužitím či využitím závislosti slabší strany nebo dosažením nedůvodné rovnováhy ve vztahu smluvních stran. České judikatury se v této věci také nedostává. Při překlenutí popsaných výkladových potíží můžeme hledat inspiraci ve Francii, kde nedávno na podobné téma rozhodoval nejvyšší soud.
Česká úprava
Česká právní úprava stanoví, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran, přičemž se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.
Je jasné, že za takovéto situace bude nutné dříve či později interpretovat nebo aspoň rámcově stanovit, co se již využitím závislosti slabší strany a dosažením zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran rozumí a naopak co ještě právo, resp. soudy připustí. Kromě každodenní kontraktační praxe podnikatele může mít toto ustanovení i nedozírný význam v praxi akviziční. Proto je vhodné se podívat k našim francouzským přátelům.
Francouzský příklad
Francouzský obchodní zákoník obsahuje ustanovení, které zakládá odpovědnost a povinnost k náhradě škody v případě, že strana uloží nebo se pokusí uložit svému obchodnímu partnerovi povinnosti vytvářející podstatnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V březnu tohoto roku se k výkladu nerovnováhy vyjádřil francouzský Nejvyšší soud (Cour de Cassation) ve svých dvou rozhodnutích. V obou z nich shledal, že nerovnováha musí být posuzována s ohledem na celou smlouvu jako komplex, nikoli pouze dle konkrétního ujednání. Zohledněna by přitom měla být ekonomie kontraktu a obchodní vztah smluvních stran, a také proces uzavíraní smlouvy a možné vyvážení „nevýhodného“ ujednání na jiném místě smlouvy.
Francouzský soud se dále vyjádřil i ke konkrétním ujednáním, která by obecně měla být považována za nerovnovážná; samozřejmě při posouzení celého kontextu a s tím, že je může „narovnat“ jiná ujednaná výhoda. Bude praktické, když zde uvedeme několik příkladů, které se většině podnikatelů mohou hodit:
- Ustanovení o úpravě ceny musí podle soudu projít testem dostatku vzájemnosti. Jinými slovy, při dodatečných úpravách kupní ceny musí být možné cenu upravit oběma směry, a to pro obě strany za stejných či podobných podmínek.
- Smluvní pokuta musí být přiměřená, vázaná na jasné a objektivně zjistitelné skutečnosti. Smluvní pokuta nesmí záviset na posouzení pouze jedné ze smluvních stran a narušovat vyváženost celé smlouvy.
- Ustanovení o možnosti ukončení v případě nedostatečného plnění musí být také vyrovnané. Jednostranná možnost ukončení spolupráce s dodavatelem bez jakékoliv výzvy k nápravě či možnosti kompenzace pro druhou smluvní stranu je porušením takové zásady.
- Ustanovení o splatnosti by nemělo obsahovat neodůvodněné rozdíly mezi smluvními stranami. Při vzájemném plnění by splatnost měla být srovnatelné pro obě smluvní strany.
- Obecně se francouzský soud také zaměřil na průběh vyjednávání dotčených smluv, možnost změny určitých ustanovení v rámci jejich vyjednávání a případnou „formulářovou“ formu smlouvy. Nemožnost vyjednání určitých ustanovení či jejich „formulářová“ povaha jsou známkami nerovnosti.
Shrnutí
Popsaný francouzský příklad může posloužit jako rámcové vodítko pro podnikatele, kteří si z nějakého důvodu přejí ve svých smlouvách stanovit ne zcela vyrovnaná práva a povinnosti. Nicméně vždy bude nutné mít na paměti, že nevýhodnost konkrétního ustanovení bude nutné posoudit v kontextu celé smlouvy a případně i procesu jejího vyjednávání.