Rok 2012 je za dveřmi. Nebylo by patřičné si hrát na věštce, ale některé jasné indicie nemohou být při odhadu budoucna opominuty a proto se pojďme podívat alespoň na jednu z nich.
Nadcházející rok bude bezpochyby poznamenán úbytkem bankovního dluhu resp. zkomplikováním přístupu k němu. Dá se předpokládat, že mateřské zahraniční banky svým dcerám v České republice zpřísní podmínky pro půjčování peněz lokální ekonomice. Je zřejmé, že evropské banky budou nuceny masivně posilovat svůj kapitál a v praxi se tak ukáže, že je prostě košile bližší než kabát a celkem bez ohledu na konkrétní podmínky (například rating jednotlivých zemí) budou do regionu (týkat se to bude i Maďarska, Rumunska, Slovenska a dalších zemí ve střední a východní Evropě) utaženy kohoutky. Jasnou deklarací takovéhoto postupu bylo opatření rakouského bankovního regulátora, které na konci listopadu vymezilo snížení expozice pro rakouské banky na střední a východní Evropu.
Rakouské banky mají nadprůměrnou expozici vůči našemu regionu, pokud je porovnáme s ostatními západoevropskými bankami. To, co oficiálně oznámila rakouská centrální banka, ale s velkou pravděpodobností již realizují a budou potichu dále realizovat i ostatní západoevropské banky se svými pobočkami v našem regionu, a rozhodně tak lokální managementy nepotěší. Každé oznámení o downgrade ratingu zemí, ve kterých sídlí matky u nás působících bank, znamená automaticky větší potíže se získáním dluhu od bank nebo s obnovou bankovních linek.
Bude tak trochu zaplacena daň za to, že v České republice je převážná část komerčního bankovnictví vlastněna zahraničními subjekty. Jsem dalek tomu, abych považoval zahraniční vlastnictví za jednoznačně negativní záležitost. Zahraniční vlastníci transformovali lokální banky povětšinou do podoby podřízených entit s velice omezenými pravomocemi. Managementy lokálních bank mají samostatné rozhodovací pravomoci omezeny na velice nízkou úroveň a pak už musí se vším do Milána, Paříže, Bruselu nebo Vídně. Na druhou stranu ve své době měla privatizace bank do rukou zahraničních investorů také pozitivní efekty, např. v ukončení pozoruhodných praktik managementů státem vlastněných bank. Po privatizaci už jsme takové „vylomeniny“ nemuseli jako daňový poplatníci platit.
Pojďme se podívat na to, zda nám tento předpokládaný stav nepřinese nějaká poučení.
Jedno by mohlo být, že jistá rovnováha ve vlastnictví (zahraničním a lokálním) bankovních domů by mohla být prospěšná.
Druhým poučením by snad mohlo být, že není radno spoléhat pouze na bankovní financování. To, že se v České republice nedá počítat s alternativou v podobě funkčního kapitálového trhu, se projeví vážnějším dopadem, než na ekonomiky s funkčním kapitálovým trhem, jako je například Polsko.
Těžko můžeme předpokládat, že by byla dostatečná politická podpora, aby vznikla nová státem vlastněná banka, ale určitou privátní iniciativu nelze vyloučit. Na druhou stranu koncepční podporu vedoucí k funkční burze by si snad kapitálový trh v České republice od politiků zasloužil. Domnívám se, že úspěch státních dluhopisů u občanů ČR je dobrým znamením, že existuje politická vůle hledat alternativy v této oblasti.
Když nic jiného, můžeme si to všichni přát jako dárek pod stromeček.