Je tomu už téměř dvě desítky let, co Světová banka zveřejnila svou přelomovou studii The East Asian Miracle (Východoasijský zázrak), která analyzovala, proč východoasijské ekonomiky rostly rychleji než rozvíjející se trhy v Latinské Americe, Africe a jinde. Tyto ekonomiky, uzavřela studie, dosáhly vysokých temp růstu tím, že správně nastavily základní pravidla, podpořily investice, rozvíjely lidský kapitál a otevřely se výrobě na export.
To ale nebylo vše. Světová banka také zdráhavě připustila, že vlády uskutečňovaly intervence – systematicky a mnoha kanály – s cílem napomoci rozvoji, mimo jiné v konkrétních odvětvích na konkrétních místech, pomocí dotací, daňových pobídek a finanční represe.
Washingtonský konsenzus, tržně orientovaný a namířený proti intervencím, v uplynulých letech, obzvlášť po asijské finanční krizi, ztratil oblibu. Do popředí se prodrala „nová institucionální ekonomie“ (NIE), která zaplnila mezery nepokryté modely hlavního proudu, jež ignorovaly zásadní význam institucí při řízení změn a nejistoty ovlivňující alokaci zdrojů a sociální rozhodování. Ostatně ve světle dnešní Velké recese a současné evropské dluhové krize hlavní otázkou zůstává úloha státu při podpoře růstu a rozvoje.
Zhroucení řízených ekonomik sovětského bloku přineslo volnotržní pýchu i zjištění, že na institucích záleží. Schopnost Číny udržet si tři desítky let hospodářský růst si však vynutila revizionistický pohled na státem řízený kapitalismus.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Douglass North prohlásil hned zkraje, že lidská společnost si vytváří instituce proto, aby se vypořádala s informační asymetrií, ale že jejich vytvořením okamžitě vzniká problém jak takové instituce držet na uzdě, aby plnily zamýšlené cíle. Oliver E. Williamson vypracoval v roce 2000 čtyřstupňovou klasifikaci sociální analýzy institucí – neformální instituce, zvyky, tradice, normy a náboženství; formální instituce s pravidly vymezujícími vlastnická práva, společenský řád, soudnictví a úřední aparát; vládní struktury a jejich spojenci usilující o úsporu transakčních nákladů; decentralizované rozhodování v oblasti alokace zdrojů (doména neoklasické ekonomie).
Podle Williamsona se NIE primárně soustřeďuje na ekonomické a politické důsledky formálních pravidel a vládních struktur. Udělat skok k vyspělejšímu, znalostně založenému růstu však mnoha rozvíjejícím se ekonomikám znemožňuje ukotvenost neformálních pravidel, norem a názorů a pomalost jejich změny.
Tento problém se snaží uchopit Francis Fukuyama ve své nové knize The Origins of Political Order (Původ politického řádu). Zabývá se vznikem tří kategorií politických institucí – státu, právního řádu a zodpovědné vlády, přičemž dvě posledně jmenované působí jako mantinely státu bránící jeho despotické proměně.
Fukuyama tvrdí, že zhoubou právního řádu a zodpovědné vlády je patrimonialismus, definovaný jako přirozený lidský sklon upřednostňovat příbuzné a přátele. Avšak třebaže patrimonialismus může být hlavní překážkou na cestě zemí k demokracii středních tříd (a klíčovou příčinou křehkosti autokratických států), může být také obecnějším rysem všech politických a ekonomických systémů.
Svědčí o tom debata, jestli se vlády ve vyspělých ekonomikách staly kořistí finančních zájmových skupin – otázku nadnesla Gillian Tettová v nedávném přehledovém článku v časopise Foreign Affairs. „Měly by vlády přitáhnout finančnictví otěže, aby rozdrtily elitu,“ ptá se, „anebo by se prostě měly smířit s příjmovými rozdíly a finančními úsporami jako s nevyhnutelnou cenou za dynamické společnosti?“
Nejde o banální otázku, vzhledem k podílu nepolevující nerovnosti na sílícím společenském neklidu či dokonce revoluci po celém světě. Ostatně je vážně s podivem, že protesty jako „Occupy Wall Street“ dosáhly tak malé změny, což naznačuje, že jakmile instituce vzniknou, „zabetonují“ se a brání status quo.
To je pro historii růstu Asie obzvlášť významné. Bývalé britské kolonie jako Indie a Malajsie zdědily společné právní a institucionální brzdy a rovnováhy, ale některé z nich dnes sužuje úpadek institucí, sílící korupce a plíživý patrimonialismus. Jiné ekonomiky, například Čína, hledají způsoby jak zavést právní řád posílením institucionálních struktur v rámci vlády jedné strany.
Fukuyama i North docházejí k závěru, že silné státem vedené ekonomiky mohou být zodpovědné, ale stávají se křehkými, jestliže vládnoucí elity nedokážou reagovat na všelidové majority a na globální normy chování a vládnutí. North tvrdí, že klíčovou silou pohánějící mezi institucemi adaptivní efektivitu je konkurence.
Základním poznatkem NIE je, že měřením transakčních nákladů na různých trzích výrobních faktorů a produktů lze odhalit nehospodárnosti a překážky lepší výkonnosti. Důkladným posouzením transakčních nákladů v globálních a domácích dodavatelských řetězcích by se odhalilo, do jaké míry činnosti spojené s dobýváním renty a politická pokřivení brání vzniku konkurenčních trhů.
U vyspělých ekonomik by studium Williamsonova druhého a třetího stupně – formálních institucí a jejich řízení – mohlo vést k důležitým zjištěním. Jsme však přesvědčeni, že u rozvíjejících se trhů v Asii i jinde nabízí lepší porozumění výzvám řízení růstu a výkonnosti spíše studium neformálních institucí, chování a norem.
Řečeno jednoduše, hospodářskou výkonnost na mnoha rozvíjejících se trzích nebrzdí nedostatečné porozumění mezinárodně osvědčeným postupům. Problémem je spíše konflikt mezi těmito postupy a tradičními či místními společenskými vazbami a postupy, jež opevňují zvláštní zájmové skupiny, které se staví proti změně.
Andrew Sheng, prezident hongkongského Fung Global Institute a poradce Čínské komise pro regulaci bank, je bývalý místopředseda Hongkongského měnového orgánu. Siao Keng je ředitelem výzkumu ve Fung Global Institute.
Copyright: Project Syndicate, 2012.