Rychlé a výrazné zvyšování státního dluhu od krize v letech 2007-2009 je v rozvinutých zemích všeobecným jevem: poměr průměrného dluhu k HDP v zemích OECD poprvé překonal hranici 100 %. Fiskální konsolidace bude mít dopad na růstové vyhlídky pro dvě příští generace a sociální stát, jak jsme ho v Evropě po druhé světové válce znali, bude potřeba transformovat, zejména kvůli rychlému stárnutí populace.
Dluhová krize v eurozóně však má jisté charakteristické rysy. Ze všeho nejdůležitější je, že poměr průměrného dluhu k HDP zde sice není vyšší než v jiných rozvinutých zemích a konsolidační úsilí zde začalo dříve, avšak eurozóna se už dva roky zmítá v těžké krizi důvěry. To ukazuje na systémový rozměr krize, jejíž příčiny nelze redukovat na rozmařilé chování fiskálních hříšníků.
Řecká krize odhalila tři hlavní slabiny v měnové unii samotné. Za prvé systém postrádal efektivní aranžmá, které by uvedlo v soulad fiskální a jiné hospodářské politiky. Dokud bude vymáhání fiskální disciplíny svěřeno mezivládnímu orgánu, bude se problém zákonitě objevovat znovu a znovu, což omezí důvěryhodnost společných rozpočtových pravidel.
Finanční trhy navíc podhodnotily soukromá a suverénní úvěrová rizika v nevyslovené víře, že nikdo nezkrachuje a všechny dluhy budou nějakým způsobem splaceny vcelku. Důsledkem je slabá tržní disciplína na straně vypůjčovatelů.
A konečně platí, že jakmile udeřila krize, což vedlo k novému ocenění rizik na finančních trzích, potřeba vyhnout se hospodářskému a finančnímu zhroucení přinutila vlády k tomu, aby podpořily agregátní poptávku a plně dostály soukromým závazkům. Odtrženost centralizovaných měnových a decentralizovaných fiskálních pravomocí však de facto zabránila plnému využití měnových nástrojů k řešení měnových a finančních šoků.
Jednotliví členové eurozóny tak zůstali vystaveni brutálnímu tlaku finančních trhů v době, kdy se přemrštěné soukromé dluhy měnily v neudržitelný dluh veřejný. Eurozóna se náhle stala svěrací kazajkou.
A tak to i zůstalo: rozpočty jsou seškrtané, růst se zadrhává a země na okraji eurozóny musí naplánovat a uskutečnit značné devalvace reálného směnného kurzu, aby znovu získaly konkurenceschopnost a uzavřely své vnější deficity. Země v jádru přitom argumentují tím, že mohou dělat jen málo pro posílení agregátní poptávky a zmírnění tlaku na své partnery, přestože agonie periferních zemí stahuje do recese i jádro kvůli jeho závislosti na periferních vývozních trzích. Nedávná data navíc ukazují na rychle se zhoršující ekonomické prostředí v Německu, kde se v posledních měsících dramaticky snížil obchodní přebytek.
V posledních dvou letech se fundamentální změny v ekonomickém řízení eurozóny zaměřují na nápravu základních nedostatků měnové unie. Mezivládní proces se přitom změnil v proces komunitární. Klíčové pravomoci týkající se zavádění směrnic společné politiky byly svěřeny Evropské komisi a Evropská rada omezila vlastní schopnost odmítat doporučení komise vyžadováním kvalifikované většiny pro jejich změnu.
Silná pravidla hospodářského řízení však nebudou stačit. Plně funkční měnová unie vyžaduje také centrální banku, která bude moci svobodně podnikat kroky potřebné k boji proti šokům likvidity a důvěry, dále určitou mutualizaci státních dluhů a centralizovanou kontrolu nad fiskální politikou. Kromě toho musí mít centralizovanou politiku bankovního dohledu se silnými pravomocemi k řízení bankovních krizí a k likvidaci bank, které nelze zachránit.
Toho všeho lze dosáhnout jen postupně, v rámci přechodu Evropy k plnokrevné federální unii. Zda eurozóna do té doby přežije, o tom rozhodne schopnost Evropské rady zavádět přechodná aranžmá, která dokážou zastavit krizi a obnovit důvěru mezi jejími členy.
Evropští představitelé na své schůzce na konci června vůbec poprvé připustili, že krize má mnoho rozměrů, a uznali, že prosté utahování opasků – tedy aby si každý zametl před vlastním prahem – nebude stačit. V souladu s tím budou nové společné politické iniciativy řešit hospodářský růst, bankovní unii a likviditu. Evropští lídři navíc vložili tyto nové politiky do soudržného dlouhodobějšího rámce, který může zahrnovat i „emisi společného dluhu“.
Stejně tak se Evropská rada dohodla na novém „kompaktu pro růst a pracovní místa“, který identifikuje specifický evropský rozměr růstové politiky, zejména integraci energetiky, dopravy, komunikací a služeb spolu s vyššími investicemi do infrastruktury.
Kupodivu však chybí uznání potřeby větší flexibility v úsilí o fiskální konsolidaci. Jak požadovala komise, země se silnější fiskální pozicí by měly zvážit zpomalení konsolidačního úsilí, aby zabránily zhoršení recese. Aby se však zachovala důvěra investorů, musí některé státy eurozóny najít obtížnou rovnováhu mezi střídmostí a neúčelnými škrty, což by bývalo snazší, kdyby Evropská rada byla vydala jasné prohlášení, že pokud se automatická stabilizační opatření nechají působit a současně se dodrží strukturální rozpočtové cíle, bude to plně v souladu se závazky Evropské unie.
Kromě toho musí větší část zátěže připadnout na Německo. Nedávné poměrně velkorysé mzdové dohody v Německu sice pomohou, ale nebudou stačit; existuje také potřeba zvýšit domácí poptávku. Agresivnější liberalizace nafouklé bankovní soustavy, síťových služeb (zejména v energetice a dopravě) a zadávání veřejných zakázek může postupem času značně přispět ke zvýšení domácích investic a příjmů. Také rozsáhlé investice nutné k nahrazení výpadku jaderné energetiky mohou zvýšit okamžitý stimul.
To vše by nemělo být chápáno jako ústupek, nýbrž jako součást závazku řešit nadměrné nerovnováhy, který na sebe vzaly vlády zemí eurozóny. Dnes více než kdykoliv dříve je nutné přesvědčit Německo, že bez jeho příspěvku ke znovuoživení růstu a k nápravě vnějších nerovnováh bude eurozóna čelit vleklé depresi a jistému kolapsu.
Stefano Micossi je generálním ředitelem Assonime, podnikatelského sdružení a soukromého mozkového trustu se sídlem v Římě, předsedou představenstva CIR Group a členem správní rady Centra pro evropské politické studie se sídlem v Bruselu.
Copyright: Project Syndicate, 2012.