Opožděné přiznání Mezinárodního měnového fondu, že značně podcenil škody, které na růstových tempech v Evropské unii napáchají úsporná opatření, jen zdůrazňuje zničující charakter „ortodoxních“ receptů na řešení příčin dluhové krize, která následovala po finančním krachu v letech 2008-2009.
Konvenční teorie naznačuje, že jediná země (nebo skupina zemí) konsolidující své finance může očekávat nižší úrokové sazby, slabší měnu a zlepšenou obchodní pozici. Protože však k tomu nemůže dojít ve všech velkých ekonomikách současně – úsporná opatření v jedné zemi (nebo skupině zemí) předpokládají nižší poptávku po výrobcích z jiných zemí –, vede nakonec taková politika až k protekcionistickým protiopatřením. Právě tato dynamika – proti níž John Maynard Keynes bojoval – výrazně zhoršila velkou hospodářskou krizi ve 30. letech.
K dnešním problémům se navíc přidává absence dostatečné soukromé poptávky – zejména spotřeby domácností – v rozvinutých ekonomikách, která by kompenzovala snížení poptávky v důsledku úsporných opatření. V posledních dvou desetiletích přitom táhla hospodářský růst v těchto zemích právě spotřeba, která dosáhla historicky nejvyššího podílu na HDP.
Velké rozvinuté ekonomiky, jako jsou Spojené státy, Německo a Japonsko, kromě toho čelí také dlouhodobějším fiskálním problémům v podobě stárnoucí populace nebo zbytnělého sociálního státu, což omezuje jejich schopnost přispět k řízení poptávky. Nedávné kroky k uvolnění monetární politiky míří správným směrem, avšak zatím nedokázaly zvrátit celkový vývoj.
Má-li se domácí poptávka chovat jako motor růstu, měla by hospodářská politika přesunout zdroje z investic do spotřeby. Objem těchto prostředků je sice obrovský, ale máme-li se vyhnout vleklému období nízkého růstu, vysoké nezaměstnanosti a snižující se životní úrovně nejchudších lidí světa, je nutné k tomu přikročit.
Koordinace mezinárodní hospodářské politiky by se měla značně posílit, aby se tato politika dokázala účinně vypořádat se změnami v takovém měřítku. Začněme Evropou. Dnes už je zcela zřejmé, že úsporná opatření a domácí reformy nepostačují k vyzdvižení okraje eurozóny z hluboké recese. Rostoucí vědomí nezdaru současné politiky vyvolává sociální nepokoje, občanskou neposlušnost a politickou nestabilitu, důkazem čehož jsou nedávno skončené volby v Itálii nebo rostoucí odpor Řeků vůči vládnímu reformnímu úsilí.
Návrat ekonomik z okraje eurozóny na cestu růstu vyžaduje víc než jen strukturální reformy a fiskální konsolidaci. Vyžaduje také zásadní reformu systému hospodářského řízení měnové unie, jejímž cílem bude obnova finanční stability a snížení nákladů na půjčky v kombinaci s podporou vnější poptávky, aby se vykompenzovaly dopady úsporných opatření.
Reforma řízení vyžaduje značný pokrok směrem k hospodářskému sjednocení: k centralizaci evropského dluhu prostřednictvím eurobondů, k mobilizaci dostatečných záchranných fondů, k umožnění Evropské centrální bance, aby intervenovala na primárních trzích dluhopisů, a k založení fiskální i bankovní unie.
To je náročný úkol vzhledem ke zdráhavosti většiny členských států EU předat kompetence evropským institucím. Evropa by se však měla rozhodněji vydat tímto směrem. Jinak budou přetrvávat spekulace o státním dluhu členských zemí, což bude držet náklady na půjčky na úrovni neslučitelné s podmínkami potřebnými k udržení hospodářského zotavení.
Pokud jde o vnější poptávku, vnitroevropská pomoc ve formě reflační politiky v silnějších ekonomikách se pravděpodobně ukáže jako nedostatečná, převážně kvůli fiskálním a politickým podmínkám převládajícím v Německu. Iniciativa typu Marshallova plánu v podobě mobilizace rozpočtových zdrojů EU a dodatečných půjček poskytnutých Evropskou investiční bankou na financování investic v slabších zemích by mohla být alternativou, avšak postrádá politickou podporu.
V globálním měřítku nejsou USA ani Japonsko v situaci, kdy by mohly poskytnout významný vnější stimul. Ke zvýšení globální poptávky by tak mohly efektivně přispět pouze rozvíjející se a rozvojové ekonomiky v Asii, a to prostřednictvím koordinovaného úsilí zaměřeného na zvýšení domácí spotřeby, které by potažmo stimulovalo dodatečné investice. Nedávná zkušenost MMF naznačuje, že při odpovídající koordinaci lze soukromé zdroje mobilizovat do velkých projektů partnerství veřejného a soukromého sektoru, které spojí expanzi poptávky s investicemi do infrastruktury.
Jinými slovy se zdá, že je zapotřebí jakýsi globální „New Deal“ – plán, jenž bude kombinovat politické přístupy zaměřené na dosažení vhodných úprav spotřeby a investic po celém světě. Rozvinuté ekonomiky by měly s novou silou prosazovat strukturální reformy podporující zvýšení produktivity. Eurozóna by měla upevnit svou měnovou unii. A rozvíjející se a rozvojové ekonomiky by měly podpořit domácí zdroje růstu.
Aby se stal takový plán realizovatelným, musí být splněny určité předběžné podmínky. Za prvé se musí zlepšit koordinace mezinárodní politiky ve skupině G-20 vytvořením stálého sekretariátu, který bude předkládat politické návrhy a doporučení týkající se makroekonomického a finančního rozvoje. Sekretariát by měl aktivně spolupracovat s MMF a využívat jeho analýz, zejména v oblasti směnných kurzů.
Za druhé musí globální finanční reforma pokračovat rychlejším tempem. Finanční sektor vyžaduje přísnější regulaci, posílený dohled a mezinárodně konzistentní mechanismy řešení problémů, které způsobují obří globální instituce považované za příliš velké (nebo příliš složité), než aby mohly padnout. Taková reforma je nezbytná, má-li mezinárodní finanční soustava zprostředkovávat transfery obrovských zdrojů, které podpoří požadované změny ve struktuře globální poptávky.
A konečně je zapotřebí nový obchodní pakt – uzavřený možná, ale nikoliv bezpodmínečně v rámci kola jednání z Dauhá –, který zajistí přístup velkých obchodních velmocí k zahraničním trhům. To má klíčový význam pro povzbuzení důvěry v asijských zemích, které by se pak mohly nechat přesvědčit, aby upřednostňovaly domácí zdroje poptávky namísto zdrojů vnějších. Liberalizace obchodu navíc zvýší také spotřebitelskou důvěru po celém světě.
Nastala vhodná doba na novou globální dohodu, jež se zaměří na růst, bude řešit krizové podmínky v některých koutech světa a nastolí v globální ekonomice novou rovnováhu, která ji vrátí na cestu silného a setrvalého růstu.
Jannos Papantoniu, bývalý řecký ministr hospodářství a financí (1994-2001), je prezidentem Centra pro výzkum pokrokové politiky.
Copyright: Project Syndicate, 2013.