Jedna věc, kterou experti oproti laikům vědí, je, že experti vědí méně, než si laici myslí. Právě to bylo zřejmé na čerstvě završených jarních zasedáních Mezinárodního měnového fondu a Světové banky – intenzivních třídenních rozhovorech, k nimž se sešli ministři financí, centrální bankéři a další tvůrci politik.
Naše odborné znalosti v oblasti ekonomie jsou fundamentálně omezené. Vezměme si měnovou a fiskální politiku. Vzdor desítkám let pečlivého sběru dat a matematického a statistického výzkumu nemáme u mnoha významných otázek o mnoho víc než empirická pravidla. Víme například, že k odražení stagnace bychom měli snižovat úrokové sazby a pumpovat do ekonomiky likviditu a že k potlačení inflace bychom měli zvýšit měnověpolitické sazby a míry hotovostních rezerv bank. Někdy spoléháme na vlastní úsudek a kombinujeme úpravu úrokových sazeb s operacemi na volném trhu. Zůstává však skutečností, že mechanismu těchto politik rozumíme jen v hrubých rysech.
Tato empirická pravidla fungují (alespoň přijatelně) jako výsledek evoluce. Chybné kroky čeká po čase trest a jejich aktéři se buď při pohledu na ostatní poučí, anebo se vytratí. Ke správným měnovým a fiskálním politikám směřujeme stejně jako ptáci ke správné stavbě hnízd.
U každého chování formovaného evolucí existuje riziko, že když se změní prostředí, stávající adaptace přestanou fungovat. Právě takový osud teď stihl naše standardní makroekonomické politiky. Vznik eurozóny a půlstoletí vytrvalé globalizace změnily krajinu globální ekonomiky a způsobily neefektivitu kdysi prověřených politik.
Když byla roku 1668 založena švédská Riksbank a pak roku 1694 Bank of England, pohnutkou bylo to, že jednotné hospodářství by mělo mít jednu centrální banku. V průběhu dalších tří staletí se přínosy zavedení monopolu nad tvorbou peněz začaly uznávat všeobecněji a byla zřízena řada centrálních bank, pro každé politicky ohraničené hospodářství jedna.
Neočekávalo se, že globalizace tyto hranice rozruší. V důsledku toho jsme se vrátili do minulosti, ze které jsme chtěli uniknout – do jediné ekonomiky, tentokrát celosvětové, v níž působí mnoho orgánů tvorby peněz.
To zjevně znamená špatnou adaptaci a vysvětluje, proč se rozsáhlým injekcím likvidity ze strany centrálních bank vyspělých zemí nedaří rozběhnout ekonomiky a vytvářet víc pracovních míst. Vždyť v globalizované ekonomice se většina likvidity přelévá přes politické hranice, což vyvolává inflační tlaky ve vzdálených krajích a zažíhá riziko měnových válek, zatímco doma zůstává nebezpečně vysoká nezaměstnanost hrozící rozleptáním dovedností pracujících. Dlouhodobá újma by mohla být zničující.
Na jarních zasedáních Světové banky a MMF bylo zjevné, že prakticky všichni tvůrci politik jsou zdeptaní a nikdo nemá vyčerpávající odpověď. Ani já ji nemám. Existují ale dvě jednoduché myšlenky, které by mohly krizi zmírnit.
Zaprvé, za neexistence jednotného celosvětového orgánu centrálního bankovnictví je nezbytná trocha měnověpolitické koordinace hlavních ekonomik. Potřebujeme skupinu nejvýznamnějších ekonomik – nazývejme ji „Skupinou obrů“ –, která bude měnové politiky ohlašovat koordinovaně.
Abychom si ozřejmili proč, podívejme se na příklad Japonska. Tamní tvůrci politik mají dobrý důvod pokusit se podpořit jistou inflaci, a dokonce korigovat část vytrvalého zhodnocování jenu z posledních šesti až sedmi let. V dnešním unilaterálním světě by ale ostatní centrální banky zakrátko odpověděly injekcemi likvidity, což by japonskou centrální banku přinutilo k další intervenci. Takové postupy jsou sice obvykle účelné jako politiky usilující o posílení domácí poptávky, ale nakonec rozpoutávají náhražkovou, druhořadou měnovou válku.
Kdyby však ekonomiky Skupiny obrů vydávaly čtvrtletní oznámení o významných nadcházejících úpravách politik (třeba menšího kola kvantitativního uvolňování v zemi X, větší injekce likvidity v zemích Y a Z a tak dále), trhy by to ubezpečilo, že se nevedou měnové války. Kurzovní pohyby by byly minimální a jen zamýšlené a snížila by se volatilita, protože by přestalo docházet k odvetným injekcím a vytratily by se spekulace. Nadto by injekce likvidity měla zřejmě větší vliv na poptávku, protože synchronizace by omezila přelivy přes národní hranice.
Druhé doporučení se týká mechanismu injekcí likvidity, které se dnes velkou měrou – v Evropě, Japonsku i jinde – uskutečňují pořizováním aktiv. Federální rezervní systém USA v současnosti například každý měsíc kupuje aktiva (mnohá podložená hypotékou) v hodnotě 85 miliard dolarů.
Injekce likvidity a nízké úrokové sazby mají ovšem mikroekonomický účinek, jemuž se věnuje málo pozornosti: snižují cenu kapitálu vůči ceně práce, což způsobuje relativní pokles poptávky po pracovní síle. To velice pravděpodobně zjitřuje problém nezaměstnanosti a rozhodně jej to nepotlačuje.
Jedním řešením je přesunout část injekcí likvidity na potlačování této asymetrie v nákladech na výrobní faktory. Z každých 100 dolarů nové likvidity bychom tudíž mohli 60 dolarů vynaložit na nákup aktiv a zbytek dát firmám jako mezní dotaci na tvorbu pracovních míst, což by mohlo být obzvlášť účinné v ekonomikách s flexibilními trhy práce, které umožňují krátkodobé zaměstnávání.
I kdyby byly dotace na zaměstnanost nabízeny jen třeba na rok, firmy by lákalo využít během takového období více pracovních sil. A protože současný poryv vysoké nezaměstnanosti sám sebe posiluje, jakmile by načas zavládla rovnováha, ekonomika by se mohla posunout k rovnováze na úrovni vyšší zaměstnanosti natrvalo, bez nutnosti další vládní podpory.
Takový recept má jednu potíž. Nákupy aktiv nemají žádný vliv na bilanci, protože aktiva nahrazují peníze. Dotace pracovních sil jsou naproti tomu ryzí injekcí likvidity. Jenže právě proto je pravděpodobné, že subvence zaměstnanosti účinněji posílí poptávku, což znamená, že menší injekce tohoto druhu patrně oživí poptávku stejně, jako by dokázal větší nákup aktiv.
K nemnoha jistotám, které při vytváření hospodářské politiky máme, patří nutnost přizpůsobovat se vnějším změnám. Naše výzva se podobá té, jíž v době průmyslové revoluce čelily můry, které se novému prostředí prosycenému sazemi přizpůsobily tím, že ztmavly (díky čemuž se dokázaly lépe ukrýt před predátory). Neměli bychom dopustit, aby národní tvůrci politik v globalizovaném hospodářství kroužili kolem lamp.
Kaushik Basu je seniorní viceprezident a hlavní ekonom Světové banky a profesor ekonomie na Cornellově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013.