S nemalou dávkou zvědavosti a ještě větší dávkou pobavení v poslední době sleduji fenomén, který byl až donedávna vyhrazen zejména velkým korporacím ze segmentu průmyslu či IT – spojování velkých s velkými. V posledních dvou týdnech jsme se totiž dozvěděli, že o spojení uvažují německá a americká , stejně tak jako londýnská LSE a kanadská TMX.
Je nezpochybnitelným faktem, že poslední dekáda přinesla na finanční trhy naprosto bezprecedentní míru demokratizace. Zásluhu na tom má zejména masové rozšíření internetu v rozvinutých a rozvíjejících se ekonomikách, které umožnilo téměř komukoliv s telefonní přípojkou a účtem u elektronického brokera na trhy vstoupit. Současně se pobořily „staré pořádky“, v nichž byly akcie a akciové trhy vyhrazeny uzavřenému klubu profesionálů, disponujících jistou dávkou formálního vzdělání, profesní erudicí a zejména určitou emoční stabilitou. Rozšíření tohoto „klubu“ o investory z řad veřejnosti, u nichž lze předpokládat vysokou míru nadšení v kombinaci s komparativně menší mírou investorské disciplíny, vedlo ke skokovému zvýšení kolísavosti trhů, společně s klesající mírou jejich predikovatelnosti.
Druhou událostí, která na burzy přinesla v jisté formě malou revoluci, byla celoevropská regulatorika MIFID, vstupující v platnost k 1. listopadu roku 2007. Ta kromě jiného vytvořila funkci či pozici tzv. systemického internalizátora (proč se to jmenuje zrovna takto, se mě neptejte, v Bruselu nejspíše zešíleli). Jedná se o účastníka finančního trhu (nejčastěji banku nebo obchodníka s cennými papíry), který má za určitých podmínek možnost párovat klientské nákupní a prodejní pokyny místo na burze přímo ve svých vlastních obchodních knihách. Takovéto obchody samozřejmě podléhají přísným podmínkám a dohledu, kromě jiného ve vztahu k transparentnosti uveřejňovaných cen a uzavíraných transakcí – přesto došlo k nečekanému růstu jejich obliby a objemu, která paradoxně vytvořila klasickým „kamenným“ burzám nevítanou konkurenci. Mnoho takovýchto systemických internalizátorů se navíc začalo spojovat a vytvářet něco jako stínové burzy, které začaly klasickým burzovním parketům odčerpávat další likviditu.
Jak tomuto trendu čelit? Úvahy o konci či zániku burz jsou ve světle výše uvedeného sice na místě, jsou však předčasné. Mimoburzovní systémy prozatím nejsou schopné nabídnout šíři produktů a likviditu v rozsahu, v jakém ji nyní zajišťují standardní trhy. Mohou ji však vhodně doplnit a v mezidobí na tom vydělat nějaké peníze. Klasické burzovní trhy si naštěstí za pět minut dvanáct uvědomily, že jednou z mála cest jak zabránit útoku na svou dominanci je a) zlevnit, b) nabídnout širšímu okruhu investorů zajímavější paletu nástrojů. Vzhledem k tomu, že emitenty k uvedení akcií na jiných než domácích trzích nelze nutit, jedinou cestou je spojit trhy. Osobně nejsem příznivcem bezhlavého fúzování za účelem získání tržního podílu, ale v tomto případě to nakonec možná dává smysl. Pro průměrného investora bezpochyby…
Pozn.: Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin