Možná jste sami sobě položili ve druhé polovině minulého týdne nejednu otázku, vztahující se k procesu poskytnutí finanční pomoci zadluženému Řecku ze strany EU, MMF a soukromých věřitelů. Jednou z nich mohla být úvaha nad rychlostí a hlavně ochotou velkých evropských bank přistoupit na dobrovolné prodloužení splatnosti držených řeckých dluhopisů. Nejsou to snad ty samé banky, které se ještě před několika týdny tohoto kroku hrozily?
Pro odpověď na tuto otázku musíme jít několik desítek resp. stovek let do historie. Jakmile to uděláme, zjistíme, že poslední vývoj zejména mezi německými a francouzskými finančními institucemi není z historického hlediska nijak překvapivý. V Evropě platí, že banky a národní státy vždy měly velmi těsné vazby. Zeměpisné charakteristiky Evropy přirozeně podporují soutěživost – nezanedbatelný počet silných politických entit je „nacpán“ na relativně malém prostoru. Z tohoto pohledu je Evropa přelidněná. Nikoliv však lidmi, ale státy.
Francouzská revoluce a následné napoleonské války odstartovaly závod, jehož cílem bylo vytvoření politického systému založeného na principu národního státu. Šlo o proces, který vyžadoval primární splnění dvou podmínek. Tou první byla konformita státních hranic s oblastí jazykově a hlavně kulturně homogenní. Tou druhou byla existence a vlastnictví silné kapitálové základny, nejlépe ve formě nějakého velkého finančního centra tehdejší Evropy. Daný vývoj také přerušil praxi minulosti, kdy například hegemon jako habsburské Španělsko mohlo být závislé na kapitálu, poskytovaném mu holandskými bankéři.
Budování národních států ve druhé polovině 19. století představovalo pro jednotlivé vlády nejednoduchou zkoušku. Důvodem byla již zmíněná rivalita mezi státy, které byly z geografického pohledu velmi blízko sebe. Příkladem budiž Německo, vzniklé v roce 1871 po krátké – leč intenzivní – válce proti Francii. I když Německo z tohoto konfliktu vyšlo jako jednotné impérium (navíc s kouskem francouzského území jako bonus), jeho tehdejší vládci si velmi dobře uvědomovali, že tím současně získalo extrémně mocného nepřítele, s nímž bude Německo nuceno soupeřit o přežití. Německo se tak bylo nuceno konsolidovat nejenom politicky nebo vojensky, ale také ekonomicky. Berlín – stejně jako jeho rivalové – začali být posedlí tím, kolik oceli, uhlí nebo kilometrů železnic mohou vyprodukovat.
Stavba průplavů, železnic, škol anebo továren vyžaduje kapitál. Zatímco palivem pro industrializaci konce 19. století bylo uhlí a ocel, společným jmenovatelem pro budování státu je kapitál. S tím, jak státy kontinentální Evvropy podporovaly tvorbu národních šampionů v oblasti průmyslu, potřebovaly současně také vytvořit národní šampiony v oblasti financí a bankovnictví. Navíc takové, které by si s těmi průmyslovými dobře rozuměly. Místo primárního motivu maximalizace zisku tak bylo hlavním cílem směrovat kapitál do průmyslových oblastí, které mohly nejlépe přispět k přežití a udržení nezávislosti daného národního státu. Zářným příkladem takového symbiozy je vztah mezi německým průmyslovým gigantem (94,5 EUR, -0,26%) a největší německou bankou (41,52 EUR, -0,69%). Vrcholoví manažeři často seděli v dozorčí radě druhé z těchto společností a vztahy mezi firmami byly koordinovány národními zájmy po více jak 100 let.
Uvedený stav, kdy si evropské státy a jejich bankovní instituce byly opravdu velmi blízko, byl v příkrém kontrastu s praxí obvyklou ve Spojených státech. Samozřejmě, také Spojené státy čelily bezpečnostním rizikům (hrozba invaze Britů) a nemalým infrastrukturním výzvám (problémy při překonávání Apalačského pohoří). Tato rizika se však buďto do poloviny 19. století zmírnila, případně zcela vymizela. Evropa se potýkala s vnitro-kontinentální soutěživostí po napoleonských válkách a pro Spojené státy představovala jen minimální riziko. Výstavba železnice v USA byla do značné míry soukromou iniciativou a i když zde byl strategický záměr propojit obě dvě pobřeží, stavba neprobíhala v atmosféře intenzivní mezistátní řevnivosti, tak jako v Evropě. Americké finanční instituce tak měly téměř ideální podmínky a mohly se rozvíjet v prostředí volného trhu. Hlavním cílem jejich podnikání bylo vydělat peníze, ne vytvořit ekonomiku schopnou pokořit ve válečném konfliktu svého souseda. Není tak překvapivé, že dvě největší ratingové agentury – Moody’s a Standard & Poor’s – jsou jedním z produktů této fáze amerického kapitalismu. Investoři potřebovali nezávislého arbitra pro rozhodnutí, do kterých dluhopisů železničních společností nebo bank investovat. V Evropě toto dilema neexistovalo – investovalo se do firem disponujících explicitní podporou státu.
Výsledné rozdíly mezi evropským a americkým bankovním a finančním systémem proto s sebou nesou jak pozitivní, tak negativní konotace. Hlavním negativem evropského bankovního systému je do současnosti přetrvávající představa, že banky jsou spíše než na zisk orientované podniky firmami, poskytujícími jakousi celospolečenskou službu. Na mysl se vkrádá segment německých Landesbanken nebo španělských „Cajas“, jako dva příklady za všechny. Zcela nepřekvapivě právě tyto dvě skupiny bank patří mezi ty, které mají také největší problémy. Druhým problémem ja závislost evropských firem na bankách jako zdroji financování a kapitálu. Zatímco v USA firmy tradičně „chodí“ pro kapitál na dluhopisový a akciový trh, v Evropě si firmy jdou pro peníze do banky. To přináší kromě jiného jisté omezení inovace a inovativnosti. Tradiční firmy s těsnými vazbami na bankovní sektor mají historicky mnohem lepší přístup ke kapitálu, než nové nebo začínající společnosti. Nemluvě o tom, že firmy se velmi snadno mohou ocitnout bez přístupu k jakémukoliv kapitálu v okamžiku, kdy banky omezí nebo zastaví úvěrovou aktivitu.
Nic však není černobílé a současný stav nepochybně nabízí také několik pozitiv. V posledním dějství se Berlínu a Paříži podařilo zmobilizovat jejich finanční instituce a poskytnout finanční prostředky cizí zemi v extrémně krátkém čase. Slabou stránkou je, že podezíravost mezi členskými státy Eurozóny přetrvává i nadále a problémy evropského bankovního sektoru jsou do značné míry jejím důsledkem. Evropské státy si žárlivě střežily své bankovní systémy po celá staletí a fundamentální problém spočívá v tom, že banky jsou v Evropě prostředkem budování státu. Představa, že by národní státy předaly kontrolu a dohled nad těmito základními „státotvornými“ bloky do rukou panevropského regulátora je nyní v podstatě nemyslitelná…
Zdroj: Stratfor, Wikipedia, Investopedia