Mám tento sloupek rád proto, že mám-li nápad a chuť, tak něco napíši a nic a nikdo mě nenutí psát v pravidelných intervalech, natož pak na někoho reagovat. Pokud se ovšem bývalý pracovník RaJ (pro později narozené: státního podniku Restaurací a jídelen) začne vyjadřovat k měnové politice, a to způsobem nanejvýše nešťastným, nezbývá centrálnímu bankéři – byť taktéž bývalému – vystoupit na obranu ekonomie, rozumu a faktu. Šíření podobných nesmyslů totiž nelze nechat bez potrestání, byť jen verbálního. Předesílám, že věty, které budu komentovat, se nesnažím účelově vytrhnout z kontextu, o čemž se čtenáři mohou sami snadno přesvědčit (jedná se o článek „Co nám říká krize eurozóny?“, LN, 10. října 2011, s. 12).
Citace č. 1: „ Euro Německu prokázalo za dvanáct let své existence výhody stabilní měny, na které je každá exportní země – tedy i ČR – silně závislá.“
Komentář: Skutečnost je taková, že před vznikem eura byla německá marka stabilní měnou a přijetí eura byl zřejmě největší vklad, který kterákoli členská země do další integrace Evropy učinila. Měnovou politiku v Evropě fakticky do té doby určovala německá Bundesbanka, neboť ostatní měny na ní byly explicitně či implicitně navázány. Německo proto riskovalo, že euro na rozdíl od marky nebude požívat srovnatelné kredibility, a to z prostého důvodu: eurozóna zahrnuje rozličné skupenství zemí, které by pro finanční trhy nemusely být stejně věrohodné jako Německo samotné. Toto riziko se v prvních deseti letech existence jednotné měny nenaplnilo. V každém případě Německo dalo všanc stabilitu vlastní měny a rozhodně souhlasem s vytvořením eurozóny stabilitu nezískalo, pouze ji neztratilo.
Citace č. 2: „ Euro přineslo snížení měnového rizika pro země, které předtím mezi sebou vedly nekonečné a nemilosrdné měnové války, aby tak pomohly svému exportu na úkor konkurence.“
Komentář: Je pravda, že ve starších ekonomických učebnicích najdeme pár odstavců o „beggar-thy-neighbour policy“, neboli vydírání svých sousedů řízenou devalvací. Zároveň nutno zmínit, že poslední významnější zmínka o tomto typu politiky je v prostředí Velké deprese v USA ve 30. letech minulého století. Pokud se ale podíváme na posledních padesát či šedesát let v Evropě, neumím si dost dobře představit, jak Finsko vydírá Německo řízenou devalvací či naopak. A i když si vezmeme srovnatelné země, Francii a Německo, najdeme sice pár let, kdy frank posílil, ale celkově od 50. let francouzská měna systematicky oslabovala. Totéž platí třeba pro Itálii či Španělsko (historická data viz např. na http://www.bundesbank.de/). Evidentně tedy nejde o nemilosrdné měnové války, ale o snahu zachovat konkurenceschopnost méně výkonných zemí. A rozhodně se nedá na žádných datech prokázat, že by těmto zemím zafixování kurzu prostřednictvím zavedení eura pomohlo k větší výkonnosti.
Citace č. 3: „Nyní je uvnitř eurozóny měnové riziko nulové, a to také vedlo k rychlému snižování úrokové míry.“
Komentář: Souvislost nulového měnového rizika uvnitř eurozóny a úrokové sazby není zcela zřejmá. Ke snížení nominálních úrokových sazeb došlo především vlivem nižší inflace (viz známá rovnice Irvinga Fishera) a celkem logicky pak všichni akceptují nižší úrokovou sazbu, neboť jejich výnos je méně znehodnocován inflací. A to platí i pro – v článku zmíněné – bankéře a finančníky. Všechny totiž zajímá především reálný výnos vkladů/investic, pročež bychom měli odlišovat nominální a reálnou úrokovou sazbu, což autor vůbec nečiní. Snížení měnového rizika sice mohlo ke snížení sazeb přispět, je však na místě dodat, že ke snížení úrokových sazeb přispělo především chybné hodnocení finančních trhů, že členství v eurozóně automaticky přináší nižší kreditní riziko. Jak dluhová krize jasně ukázala, nepřináší.
Citace č. 4: „Kdybychom měli euro i my, platí také pro nás nulové měnové riziko. Měnová politika by se nezměnila. V dobrých časech byla vždy shodná s měnovou politikou ECB. Když jsme chtěli demonstrovat nezávislost nějakým tím protisměrným odchýlením, vždy jsme na to doplatili.“
Komentář: Samozřejmě lze namítnout, že v tomto směru jsem zaujatý, neboť jsem od doby vzniku eura působil v ČNB a jsem spoluodpovědný za její měnovou politiku, včetně „nějakých těch protisměrných odchýlení“. Nicméně: (i) Jinou úroveň hlavní měnověpolitické sazby má ČNB ve srovnání s ECB prakticky po celou dobu existence eura (není bez zajímavosti, že sazba ČNB byla mnohdy na nižší úrovni než sazba ECB). Co autor citace myslí oním „protisměrným odchýlením“ není tedy vůbec jasné. (ii) Pokud autor nemá na mysli úroveň sazby, ale směr působení měnové politiky, pak by stálo za zvážení, zda by v období rychlého posilování koruny (zejména roky 2001-02, 2008) doporučil nereagovat a úrokové sazby nesnižovat. Razance posílení koruny by byla samozřejmě ještě větší. (iii) Samozřejmě, že pružný kurz má svá pro i proti, přesto jsem přesvědčen, že v posledních deseti letech u nás převážila stabilizační role měnové politiky (zároveň přiznávám, že se asi ode mne jiné tvrzení očekávat nedá :-). Toto tvrzení však na rozdíl od autora citací mohu alespoň doložit empirickou analýzou (viz např. The Euro Adoption Debate Revisited: The Czech Case, http://journal.fsv.cuni.cz/mag/article/show/id/1185), kterou u autora citací a zmíněného článku postrádám.
V článku by se našla celá řada dalších výroků, které by si zasloužily komentář, například trestuhodné nerozlišování nominálního a reálného zhodnocení měny: jak jsme viděli v řadě zemí, přijetím eura nedošlo k odstranění reálného zhodnocování, přičemž právě to – nikoli nominální pohyby kurzu – je klíčové pro konkurenceschopnost kterékoli země. Na obranu jednotné měny jistě vystoupit lze, a to i korektně po odborné stránce, byť je to poslední dobou čím dál obtížnější. Výše uvedený článek je ale v důsledku scestné argumentace a faktických chyb v tomto směru kontraproduktivní.