Nejeden čtenář si jistě vzpomene na jeden z dialogů z Černých baronů: „A já jsem myslel, že nám jde především o člověka, soudruhu poručíku. ... Tyhle starosti pusťte z hlavy, Kefalín, lidí je na světě jako sr...k“. Podobně jako poručíkova „moudrost“ mi stále častěji v uších zní poučování o tom, jaký mají recese očistný vliv na ekonomiku.
Myšlenka kreativní destrukce má v našem uvažování své místo, nové nahrazuje staré často bolestivým procesem. Paušální ohánění se tímto konceptem je ale nemístné. Stačí si opět představit ekonomiku, kterou jsem popsal v „Až se oddluží, fajn nebude – chybí nejvzácnější konzumní komodita“ (samozřejmě, že jde o zjednodušení, ale snad postačující na vypíchnutí principu):
Máme tu vesnickou ekonomiku, kde vše funguje tak jak má. Najednou se ale všichni rozhodnou spořit - babka na návsi totiž řekne, že příští rok bude malá úroda a už se rozjede kolotoč „říká se, že bude hůř“. A protože nikdo nechce více utrácet ani investovat, klesne poptávka. Klesne i produkce a příjmy, nezvýší se ani ony úspory. A sebenaplňující se proroctví způsobí, že je skutečně hůř. Krachují firmy, řemeslníci, živnostníci. Vůbec ne proto, že by se systém potřeboval očistit od jejich nepotřebné činnosti – stále nabízí přesně to, co ostatní potřebují. Padají proto, že není plošná poptávka – spotřeba, namísto ní chtějí všichni spořit na horší časy. Tedy žádná kreativní destrukce, ale destruktivní destrukce.
Kreativní destrukce je v případě, že chybí plošně poptávka (tj. ne poprávka po konkrétním zboží, či službě), naprosto nevhodným konceptem. Smysl má pouze, pokud si jsme jisti, že krachují ti, kteří nemají co nabídnout. Ale od toho tu je, nebo by měla být, konkurence. Absurdnost některých komentářů o kreativní destrukci se pak naplno ukazuje ve chvíli, kdy zvážíme, koho se v poptávkové recesi krachy a bankroty dotýkají nejvíce:
Budou krachovat spíše velké společnosti (tedy často největší kandidáti na kreativní zničení), které mají mnohdy jako jediné přístup na finanční trhy a banky jim uzavřou úvěrové kohoutky jako posledním? Nebo to budou malé podniky, které mohou mít fůru nápadů a veškerou flexibilitu, ale vybírat si finance nemohou a slabá ekonomika jim zavře přístup k financím jako prvním?
Reálný svět asi většinou stojí někde mezi oběma extrémy – kreativní destrukcí a destruktivní destrukcí. I tak bychom ale měli být s komentáři opatrní, abychom nepropadli soudružskému komplexu z Černých baronů - nejsme náhodou zastánci destrukce hlavně v případě, kdy se nás přímo netýká? Sám ve světle aktuálních událostí a hromadících se důkazů, že problémem (a to chronickým) je hlavně chybějící poptávka, přehodnocuji svůj postoj. Trochu si tak sypu na hlavu i starší článek, ve kterém jsem mudroval:
„Obecně platí bez výjimky, že v recesi odpadají ti nejslabší. Pokud prostředí funguje – sociálně/institucionální a ekonomické systémy a struktury pracují tak, jak mají, je tím nejslabším ten, kdo vyrábí nejhorší produkt, není schopen poskytnout kvalitní služby, není schopen dosáhnout vysoké efektivity, má slabou rozvahu… Správná kreativní destrukce na konci svého procesu nezničila, jen změnila strukturu. Pokud je prostředí balkanizované, kvalita produktu a podobné „banality“ ztrácejí na významu, ten mají „balkanity“. Slabost se měří mafiánštějším způsobem: slabý je ten kdo nechce uplácet, nemá konexe … K destrukci dojde opět, jde ale o destruktivní destrukci, která může vykořenit zbytky toho, co funguje jak má.“
Ne, že by uvedené nebylo relevantní, ale v první řadě se vůbec musíme bavit o tom, zda pokles a destrukci nevyvolává plošný nedostatek poptávky. V nejhorším případě se pak pojí slabá poptávka a destrukce s balkanizovaným prostředím.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.