Nejedna evropská země se vydala na cestu fiskální konsolidace, doposud se ale nezdá, že by šlo o všelék na obavy finančních trhů z udržitelnosti zadlužení. Utahování jde ruku v ruce se zpomalením ekonomiky nebo dokonce s jejím poklesem, někteří ekonomové ho považují za kontraproduktivní krok. Například Paul Krugman či Carlo Cottarelli tvrdí, že slabší růst odrážející fiskální utažení může sám o sobě vyvolat pochyby o vládní solvenci.
Debata o správné politice prošla po globální krizi několika fázemi. Během první dominovaly požadavky na fiskální stimulaci, která měla zabránit další Velké depresi. Po roce 2010 se ale pozornost zaměřila na fiskální konsolidaci i přesto, že globální ekonomika ještě nestála pevně na vlastních nohou a monetární politika se blížila k nulové hranici sazeb. V současné době se zdá, že volání po úsporných opatřeních opět vyšlo z módy.
Není překvapivé, že současné fiskální utahování nevede k vyššímu růstu. Stejně tak ale nemáme důkazy, abychom se mohli domnívat, že se pohybujeme na špatné straně Lafferovy křivky a že utažení fiskální politiky povede ke zvýšení deficitů. Rozhodující pro makroekonomickou stabilitu je riziko spojené s vládním dluhem. Jádro problému tvoří vliv tohoto rizika na podmínky získávání financí v celé ekonomice.
Pokud je riziko spojené s vládním dluhem vysoké, fiskální multiplikátory bývají většinou menší. Změna vládních výdajů má pak nižší efekt, v extrémních případech mohou být multiplikátory dokonce negativní. Obvykle má konsolidace v krátkém období negativní vliv na produkt. Úplně kontraproduktivní konsolidace ale nejsou pravděpodobné. Vysoce zadlužené země by pak měly utáhnout svou politiku co nejdříve, přestože pozitiva tohoto kroku nejsou ještě jasně patrná.
Protože v krátkém období s sebou fiskální utažení ponese náklady, měli bychom přemýšlet i o alternativách. Jednu z nich může představovat důvěryhodný závazek budoucí konsolidace. Ten může mít například legislativní formu. Vliv rizika vládní insolvence na celou ekonomiku pak snižují dobře kapitalizované banky a vhodná monetární politika, jak ukazují nedávné kroky ECB. Slabý růst v zemích, které procházejí fiskální konsolidací, tedy neznamená dostatečný argument proti úsporám. Ty fungují jako důležitý nástroj k postupnému snížení rizikových prémií. Navíc se k nim přidává prevence makroekonomické nestability.
Uvedené je výtahem z „Has austerity gone too far?“, autory jsou Giancarlo Corsetti a Gernot Müller.
(Zdroj: VOX)