Přiznám se bez mučení. První polovinu tohoto týdne jsem naprosto bezúspěšně pátral po tématu, které by si zasloužilo krátký komentář. Osud byl ke mně milostivý až ve středu odpoledne – na webu se v tu chvíli objevil otevřený dopis (nyní již) bývalého zaměstnance investiční banky . Kolega Josef Němeček se textu samotnému obšírně věnoval již včera, a pokud náhodou nevíte, o co jde, můžete se podívat ZDE.
Domnívám se, že obsah dopisu by spíše než finanční média měli zkoumat sociologové nebo psychologové. Přesto se tomuto textu dostalo rozsáhlého mediálního pokrytí, zmíněn byl na nominálně seriózních webech a vyjádření k němu vydala i samotná banka . V tomto ohledu nepochybně splnil svůj cíl. Mnohem zajímavější jsou však dopady nepřímé, které autor možná ani zdaleka nepředpokládal.
Velmi nepochybně se mu úspěšně podařilo polarizovat čtenářskou obec. Jedna část reagovala slovy „…to se mu to kecá. Dvanáct let to holil na bonusech a teď mu máme zatleskat, že konečně prozřel? Borec určitě nemá hypotéku (leasing, spotřebitelský úvěr, manželku na mateřské, tchýni v baráku…dosaďte si sami), tak si může hrát na hrdinu a chlapácky při odchodu z firmy práskat do stolu“. Druhá skupina jásala nad tím, že alespoň někteří proradní bankéři našli dobře ukryté zbytky svědomí a začali se kát. Třetí skupina – oproti mému očekávání poměrně početná – tento text smázla jako blábol a slátaninu. Každý výše uvedený pohled v sobě nese jisté zrnko pravdy, nedaří se mu však odpovědět na základní otázku – proč to Greg Smith vlastně napsal?
Pokud bylo jeho zájmem očernit svého bývalého zaměstnavatele a nasadit „psí hlavu“ CEO L. Blankfeinovi, jeho střela nepochybně minula cíl. Po událostech let 2008-2009 je pověst bankéřů, makléřů, finančních poradců a portfolio-manažerů tak jako tak na úrovni taxikářů a číšníků (tímto se omlouvám všem poctivým taxikářům a úslužným číšníkům), takže jeden kopanec navíc nic nezmění. Osobně však začínám být poněkud alergický na plíživou bolševizaci západní společnosti, která se kromě jiného projevuje snahou opakovaně identifikovat třídního nepřítele – v tomto případě banky a bankéře. Neříkám, že by „v tom“ finanční průmysl byl nevinně, to rozhodně ne. Uvědomme si však, že bankovnictví, obchod s cennými papíry nebo finanční poradenství jsou obory podnikání. To se definuje jako „soustavná činnost prováděna samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“ a prozatím (ještě) není nelegální. Proč se tedy nikdo nerozčiluje nad tím, kolik vydělávají automobilky, farmaceutické společnosti nebo IT firmy? Byla roční kompenzace Michaela Della za rok 2011 ve výši 4 348 373 USD (Zdroj: Bloomberg) „nestoudně vysoká“, nebo to bylo „tak akorát“? Volání po „přiměřenosti“ zisku totiž nemá s ekonomií nic společného, jde (možná) o kategorii etickou či morální a to je úplně jiná kapitola.
Výše uvedená definice podnikání v sobě navíc skrývá jednu nezpochybnitelnou kvalitu – podnikatel musí službu poskytovat „někomu“ a ten někdo musí jeho produkt kupovat a zaplatit mu za to. Každý obchod má minimálně dvě strany, a pokud by od GS jejich produkty nikdo nekupoval, velmi rychle by jejich byznys skončil. To platí pro finance, stejně jako pro mlékaře nebo natěrače oken. Odmítám věřit tomu, že všichni ti profesionální investoři měli v okamžiku koupě produktů GS u hlavy pistoli a jednali pod tlakem. Houby - byli chamtiví, možná uplacení, ale rozhodně věděli, co dělají. A pokud tvrdí, že produktům pořádně nerozuměli, vykopnul bych je velkým obloukem. Ve financích platí stejně jako kdekoliv jinde, že když tomu nerozumím, tak to nepodepisuju a nekupuju.
Otázka etičnosti či neetičnosti chování bank a bankéřů se přetřásá téměř denně. Proč se však podobná pozornost nevěnuje šmejdu v oblasti spotřebního zboží, které často nevydrží více než je zákonná záruka? Proč se až nyní lidé pohoršují nad jídlem, které se nedá jíst nebo nad zeleninou, která nikdy neviděla sluníčko a přijela k nám z druhého konce světa? Dokud si spotřebitelé čehokoliv neuvědomí, jak obrovskou sílu ve svých rukou drží, mohou nadávat jenom sami sobě. Změnili jste svoji banku, když vás naštvali? Nebo o tom jenom povídáte pod anonymním profilem v internetových diskusích?
Pokud bylo cílem textu poodhalit interní praktiky ve vztahu ke klientům, střela opět jenom sklouzla po povrchu. Nemám nejmenší iluze o tom, jakými termíny občas častuje své klienty mimo doslech taková poštovní úřednice, prodavačka v hypermarketu nebo operátorka call-centra. Ne všichni klienti jsou milí, ne všichni mají dobrou náladu – všichni bez výjimky však dokáží obratně použít osobu na druhém konci drátu/přepážky/pultu jako hromosvod pro své frustrace. „Stěžovat“ si na zákazníky je z profesionálního a podnikatelského hlediska nepřípustné, z pohledu mezilidské interakce však nezřídka pochopitelné. Jinou kapitolou je snaha zákazníka natvrdo „okrást“ či „podvést“ – zde je nejvyšší míra přísnosti rozhodně na místě a finanční sektor je v tomto ohledu regulován a dohlížen zhruba stejně přísně, jako jaderná energetika. Šrouby se po roce 2008 navíc začaly utahovat ještě o něco více a nyní to v mnoha ohledech vypadá, že bez aplikace odstavce, citujícího podmínky „vzdání se odpovědnosti poskytovatele služby“, už nelze klientovi ani podat ruku nebo uvařit kávu.
V konečném účtování tak daný dopis nakonec splnil pouze jeden jediný cíl – jeho autorovi se dostalo patnácti minut slávy a Andy Warhol měl zase pravdu…
Přeji hezký předjarní víkend, má být konečně teplo a slunečno!
Čtěte také další sloupky Petra Žabži:
Facebook nebrat!
Jak poznáte, že jste jako spekulant konečně dospělí?
ECB na zteči...