Většina německé laické i odborné veřejnosti je proti tomu, aby ECB jakýmkoliv způsobem zvětšovala velikost své rozvahy. Stejně tak nesouhlasí s žádnou formou federalismu (eurodluhopisy, fiskální transfery, částečně společné rozpočty). Pokud ale federalismus nebude nastolen, musely by být eliminovány vnější deficity zemí v problémech, jinak by docházelo k neustálému růstu jejich vnějšího dluhu a nakonec by přišla krize vnější solvence. Němci protestují i proti tomu, aby jejich úspory proudily do jiných zemí eurozóny, což dokazuje například debata o systému Target2. Čeho se Němci tak bojí?
Zřejmě mají obavy z inflace. V současné situaci však v eurozóně panuje vysoká nezaměstnanost, snižují se mzdy a dluh. Inflace proto nebude rizikem ještě dlouhou dobu. Vývoj celkové nezaměstnanosti v eurozóně (fialově) a využití výrobních kapacit (šedě) ukazuje graf:
Možná, že se Němci také obávají toho, že by museli již navždy platit dávky jiným zemím v měnové unii. Náklad, který by tyto platby představovaly, by byl ovšem mnohem menší než náklad, který by pro Německo znamenal rozpad eurozóny. Ostatní země navíc provádějí kroky, které omezují rozsah nutné federalizace a obavy z morálního hazardu.
Jestliže by měl federalismus eliminovat nerovnováhy běžných účtů, Německo by muselo s ohledem na velikost svého přebytku běžného účtu platit ostatním zemím asi 100 miliard eur ročně. Tento náklad by byl ovšem mnohem menší než náklad spojený se ztrátou konkurenceschopnosti, kterou Německo utrpělo rozdělením eurozóny a prudkým posílením nové marky. To by sebou navíc přineslo i kapitálové ztráty u aktiv držených Němci v zahraničí.
Němcům možná vadí i to, že sami prošli obdobím pomalého růstu mezd a deregulace trhu práce, ale jiné země eurozóny tímto směrem nejdou. Pokud by tak ovšem učinily všechny země měnové unie, Němci by ze svých reforem příliš netěžili. Navíc v současné době ostatní země vyvíjejí snahu o podobné kroky, jaké podstoupilo Německo.
(Zdroj: Natixis)