Americká ekonomika má možná své chyby, ale jako měnová unie funguje docela dobře. Každý je s dolarem spokojený, lidé mohou při shánění práce volně migrovat mezi státy, existuje jeden bankovní regulátor, jedna komise pro cenné papíry atd. Tak proč se eurozóna nemůže víc podobat Spojeným státům? Argumenty „pro“ jsou všeobecně známy: celá EU má oproti USA dohromady nižší poměr dluh/HDP, nižší rozpočtový schodek a mnohem menší schodek běžného účtu platební bilance. Bylo by tedy snadné se posunout k fiskální unii, v jejímž rámci by bohatší státy jako Německo dotovaly ostatní.
Problematickou stránkou navrhovaného řešení je absence společného daňového a sociálního systému, který funguje na federální úrovni v USA. Do pokladny každého státu se tam sice odvádí daně z příjmu, někde i z obratu nebo majetku, ale zároveň platí jednotná federální sazba daně z příjmu, korporátní daně a jeden důchodový systém se sjednoceným věkem pro odchod do důchodu. K tomu je třeba připočíst unifikovaný systém zdravotního pojištění nebo třeba jednotnou výši minimální mzdy.
Ostře kontrastní obrázek v případě Evropy nabízí poslední penzijní ročenka OECD. Je všeobecně známo, že v Německu se chodí do důchodu později než v Řecku a že Němcům se dotování řeckých penzí nelíbí. I po reformách z roku 2010 by průměrný věk odchodu do důchodu v Řecku měl dosahovat 63 let, zatímco Německo v roce 2007 tuto hranici zvýšilo z 65 na 67 let. Nejde však jen o věkové limity. OECD pro každou členskou zemi spočítala a porovnala tzv. nahrazovací poměr (replacement rate), který v rámci průběžného penzijního systému (pay-as-you-go) v čitateli udává potenciální příjmy po odchodu z pracovního procesu a ve jmenovateli současnou mzdu. Až do roku 2010 činil tento poměr v Řecku 110 %! Jinými slovy, lidem se vyplatilo odejít na penzi, spíš než dál pracovat. I po zavedení reforem se řecký poměr v současnosti pohybuje kolem 85 %. Důchodci v Irsku mohou počítat jen se 40 % předchozího platu, v Německu se 60 %. Ve Spojených státech ukazatel dosahuje v průměru 50 %.
Ve skutečné, řádně spravované fiskální unii by všechny tyto poměry měly být sjednoceny, třeba tak, aby Řekové odcházeli na penzi později a dostávali od státu méně. S postupem času by se dalo počítat se sjednocováním daňových sazeb, možná s pomocí doplňkových dávek (např. daň z příjmu na úrovni jednotlivých států) v těch zemích, které mají s veřejnými financemi potíže.
Chtějí tohle Evropané? Podle finančního sloupkaře týdeníku The Economist to na kontinentu tak jako tak bude „demograficky deficitní“ rozhodnutí. „Buď budou němečtí voliči nuceni proti své vůli dotovat pohodlnější život ostatních národů, nebo voliči v ostatních zemích proti své vůli přistoupí na změny v sociálním státu, které by více odpovídaly evropské normě.“ O tom, že o takové normě se bude nejvíc rozhodovat v Berlíně, pravděpodobně nikdo nepochybuje.
(Zdroje: Buttonwood´s Notebook, Der Spiegel)