Pokud se ekonomika dostane do deflační rovnováhy, přetrvává v ní negativní inflace, mimořádně vysoké reálné sazby a následné zhoršení na trhu s úvěry a aktivy. Klesá poptávka a ekonomiku zaplavují nadměrné úspory. Do podobné deflační situace se dostalo několik zemí. Příkladem jsou Spojené státy po pádu Lehman Brothers, Španělsko během krize v eurozóně, Německo v letech 2000 – 2005 a Japonsko od roku 1997.
Domníváme se, že v zemích, které se z popsané situace dostaly, hrálo rozhodující roli to, že firmy začaly utrácet své vysoké zisky. Bylo tomu tak v Německu v letech 2006 a 2007 i v roce 2010, kdy byl zaznamenán růst investic a zvyšovaly se i mzdy. Investice vzrostly po roce 2010 i ve Spojených státech. Naopak v Japonsku firmy ze svých zisků dlouhodobě snižují dluh, či drží rostoucí zásobu hotovosti ve svých rozvahách. Podobná situace panuje v dnešním Španělsku. Použití zisků na snižování dluhu či zvyšování finančních rezerv ale znamená, že daná země zůstává uvězněna v deflaci. Vlády takových zemí se tak musí rozhodnout, zda spolu s nízkými sazbami nepodpořit vyšší výdaje firem a rozdělení jejich zisků dalšími kroky, například změnou daňových zákonů.
Dlouhodobý růst finančních aktiv držených japonskými a španělskými firmami shrnuje následující graf:
(Zdroj: Natixis)