Evropu zcela obchází rozkvět plynárenství, který mění energetické mixy Spojených států a Asie. Starý kontinent místo toho dováží levné americké uhlí. Plyn je v Evropě v nemilosti hlavně kvůli špatně nastaveným smlouvám s dlouhodobými dodavateli a nepříznivému regulatornímu prostředí, zvýhodňujícímu obnovitelné zdroje energie.
Do roku 2017 by podle údajů Mezinárodní energetické agentury (IEA) měla spotřeba zemního plynu celosvětově stoupnout o 20 % (oproti úrovni z roku 2010). Růst by měly táhnout rychle rostoucí ekonomiky jihovýchodní Asie a Číny. Evropa by ve stejném období měla zaznamenat pokles o 1,6 %. IEA loni plynu předpověděla „zlatou éru“ s tím, že zvyšovat export by měly hlavně USA a Austrálie.
Jenže v Evropě místo plynu svítá na lepší časy starému dobrému uhlí. Konzultantská firma Sanford C. Bernstein odhaduje, že růst spotřeby uhlí letos z poptávky po plynu uzmul 3 mld. kubických stop denně, což odpovídá 7 % celkové spotřeby. Výsledkem je paradox. I když Evropa do obnovitelných zdrojů energie od roku 2004 napumpovala dvakrát víc peněz než Spojené státy (500 mld. USD v EU, oproti 250 mld. USD v USA), emise oxidu uhličitého jí vinou spalování většího množství uhlí stále rostou. Za prvních devět měsíců letošního roku v EU poskočily o 10 % výš. Břidlicový boom mezitím stlačil americké emise CO2 na dvacetileté minimum. V budoucnu se v USA počítá s dalším poklesem.
Odlišný vývoj má jednu hlavní příčinu: plyn je nyní ve Spojených státech až třikrát lacinější než v Evropě, což se podepisuje na konkurenceschopnosti průmyslu, například chemického. V Sanford C. Bernstein spočítali, že americké koncerny a mají vůči svému německému rivalovi kvůli levnější vstupní surovině o 8 % vyšší zisky.
Kotace kontraktu na listopadovou dodávku plynu v nizozemském terminálu Title Transfer Facility se pohybují kolem 27,5 EUR za MWh, na víc než dvojnásobku úrovně z roku 2008. Přepočteno na termální jednotky, ve kterých se obchoduje v USA, je to 10,43 USD za milion jednotek. Stejné množství plynu se nyní na amerických burzách dá pořídit za 3,7 USD. Ceny v USA za poslední čtyři roky klesly o 43 %.
Podle kalkulací agentury Bloomberg, které berou v úvahu, ceny vstupů, elektřiny a emisních povolenek, nyní německé elektrárny na plyn tratí 11,25 EUR na jedné vyrobené MWh. Odpovídající výpočet pro uhlí s dodávkou v Amsterodamu či Antverpách přináší zisk 14,22 EUR na MWh. Americké uhlí je nyní navíc o 25 % levnější než evropské. Dovoz suroviny ze Spojených států do Evropy za prvních šest měsíců vzrostl o 32 % na 34,2 mil. tun.
To se podepisuje na investičních plánech významných evropských energetik. Ty tam jsou doby, kdy chtěl budovat paroplynové kapacity; neúspěšně dopadla jednání s Gazpromem o výstavbě paroplynových elektráren v Německu. Podle zářijového odhadu švýcarské banky spustí evropské energetiky do roku 2015 šestkrát větší objem uhelných výrobních kapacit ve srovnání s paroplynovými. Velkoobchodní ceny elektřiny jsou příliš nízké a nepokryjí náklady na plyn dovážený z Ruska či Norska. O jeho cenu se ostatně v posledních letech vedou pře u evropských soudů.
„Plyn je pro Evropu příliš drahé palivo. Kvůli klesající poptávce budou asi muset hlavní producenti souhlasit se změnou výpočtu ceny,“ tvrdí Thiery Bros ze . Víc jak polovina evropské spotřeby plynu je nakupována přes dlouhodobé kontrakty navázané na cenu ropy, která v posledních čtyřech letech zdražila o 72 %.
Nejvíc pozornosti se soustředí na ruský , který obstarává zhruba třetinu importních potřeb EU. Cenová politika ani podmínky odběru od ruského monopolisty se nelíbí řadě evropských zákazníků, kteří se neváhají s Rusy soudit. Naposledy se velkého vítězství dobyla tuzemská plynárenská společnost Transgas ve sporu o podmínku take-or-pay. Ta zavazuje protistranu k placení i v případě, že neodebere stanovené minimální množství plynu. Dcera německého koncernu tak podle rozhodnutí vídeňského arbitrážního soudu nemusí Gazpromu platit přes 500 milionů USD (kolem 10 mld. Kč) za nerealizovaný minimální odběr v letech 2008-2011.
S Gazpromem se takto soudí například polská PGNiG či plynárny v Litvě. „Spřáteleným“ zákazníkům typu italského Edisonu, francouzského GDF Suez, rakouského Econgas či německého EONu poskytl slevy v rámci mimosoudního vyrovnání (i tak ale maximálně do 10 %). Menší (a ne tolik prioritní) zákazníky ve střední a východní Evropě výkonný ředitel Gazpromu Alexej Miller před několika týdny varoval, že v otázce slev na plyn „už se na nás obracet nemusí“. Rozhodnutí arbitrážního soudu je tak studenou sprchou sebevědomě vystupující management ruského monopolisty.
„Tohle je nepříjemný precedent pro a pozitivní signál pro jeho klienty. Nelze vyloučit, že se teď strhne lavina podobných sporů se zákazníky Gazpromu,“ tvrdí Konstantin Čerepanov z moskevské pobočky . letos svým evropským klientům v rámci urovnání sporů o ceny a podmínky dodávek vrátil 2,5 mld. USD, přičemž do konce roku má uhradit ještě přes miliardu USD.
Kontrakt na dodávky ruského plynu s Transgas má platnost do roku 2035 a předpokládá nákupy v objemu 9 mld. m3 ročně. Podle informací deníku Kommersant činí minimální výše odběru v rámci take-or-pay 90 % předpokládaných nákupů, tedy 8,1 mld. m3. V posledních letech Česko ani jednou nasmlouvaný objem neodebralo. Pouze v roce 2010 se dodávky přiblížily k 9 mld. m3. V krizovém roce 2009 činily sotva 7 mld. m3.
Naděje vkládané do nekonvenčních břidlicových ložisek v poslední době tlumí opatrný přístup vlád. Francie vyhlásila moratorium, nejistě vypadá situace v Česku. Nepřesvědčivé jsou také výsledky prvních testovacích vrtů v Polsku. V červnu zde ukončil průzkum americký gigant Mobil, který po dvou vrtech na východě země usoudil, že naleziště nemají dostatek plynu pro komerční využití.
„Zlatá éra plynu v Evropě skončila v roce 2008, kdy vyvrcholil růst poptávky,“ tvrdí Jonathan Stern, šéf Oxfordského institutu energetických studií. Sestupný trend podle něj zvrátí jen úplná změna komerčního a regulatorního prostředí. „Jinak budou kralovat obnovitelné zdroje,“ dodává Stern.
(Zdroj: Bloomberg, Kommersant, Moscow Times, , OIES)