Pamatujete se na Occupy Wall Street? To bylo jméno protestního hnutí, které začalo v září 2011 v Zuccottiho parku ve finančním centru New Yorku, hned vedle Wall Street. Koncem prosince 2012 americká FBI uvolnila na základě žádosti podle amerického Zákona o svobodě informací dokumenty, které jasně prokazují, že FBI a všemocná DHS (Department of Homeland Security neboli volně přeloženo Ministerstvo pro ochranu) podnikly v úzké koordinaci s velkými bankami v té krátké době, kdy se o tomto hnutí psalo ve světových médiích, velmi dobře připravenou akci na jeho rozmetání. 15. listopadu 2011 přišel tvrdý zásah a bylo to. Ale s tím, jak se Zuccottiho park navrátil do své původní poklidnosti a zelenosti, vůbec nezmizel jeden z hlavních důvodů, který vedl ke vzniku hnutí Occupy. Právě naopak. Mluvím tady o nerovnostech v americké společnosti.
Bloomberg News nedávno publikoval, že v roce 2012 byli ředitelé největších amerických společností obdařeni dvacetiprocentním nárůstem platů a odměn a to poté, co o rok dříve dostali již dvacetišesti procentní nášup. Nejspíše si to navrhli sami a odsouhlasili jim to spřátelené správní rady, akcionářů se ptát nemuseli, protože ti již dávno velké korporace nekontrolují. Toto se stalo ve stejnou dobu, kdy jeden ze dvou Američanů, neboli nějakých 150 miliónů lidí upadlo do chudoby nebo se nyní klasifikují jako nízká příjmová kategorie. Někteří z vás jistě četli minulý týden článek na tomto serveru, podle kterého evropská populace trpí největší chudobou od druhé světové války. Zdá se, že situace je ještě horší ve Spojených státech. Nerovnosti v příjmech v Americe jsou na úrovni, kterou jsme neviděli od 20. let minulého století. Top 1 % v USA dostává zhruba 20 % běžného příjmu a drží asi 40 % celkového majetku.
Joseph Stiglitz, profesor na Columbia University a nositel Nobelovy ceny za ekonomii, kterého časopis Time v roce 2011 označil za jednoho ze 100 nejvlivnějších lidí na světě, napsal článek pro časopis Vanity Fair, trefně pojmenovaný “O jednom procentu, od jednoho procenta, pro jedno procento” a nedávno také knihu “Cenová nerovnost: Jak současná rozdělená společnost ohrožuje naši budoucnost” (“The Price of Inequality: How Today's Divided Society Endangers Our Future"). Stiglitz vypočítal, že šest dědiců Sama Waltona, kteří mezi sebou kontrolují největšího světového maloobchodníka, firmu Walmart, společně vlastní majetek v hodnotě 107,3 miliardy amerických dolarů, což je stejná částka, jako akumulované jmění dolních 30 % americké společnosti. Propast mezi soukromými odměnami jako jsou platy na úrovni CEO a společenskými náklady, jako jsou peníze daňových poplatníků použité na záchranu amerického automobilového průmyslu nebo bankovního systému stále roste. Stiglitz také poukazuje na známý fakt, že bohatí ve skutečnosti příliš neplatí daně. To je stejné v USA jako v Evropě a kdekoliv jinde na světě. Představuji si Vás, jak čtete tenhle článek. V mé mysli je typický čtenář tohoto serveru příslušníkem vysokého nebo středního managementu, pravděpodobně muž mezi třiceti a padesáti, úspěšná osoba, vlastní dům, jedno nebo dvě luxusní auta, každý rok jezdí na jednu nebo dvě zahraniční dovolené. Tedy, jakožto člověk se stálým platem jste to právě Vy, kdo platí daně jako mourovatý. Daň z příjmu, DPH, sociální a zdravotní pojištění, daň z alkoholu a pohonných hmot, na co si jen vzpomenete. Ti opravdu bohatí, top jedno procento americké populace, a je opravdu pramalý důvod se domnívat, že někde jinde je to jinak, platí v průměru 15% daně z příjmu. Zbytek jejich peněz je dobře schovaný v daňových rájích a sofistikovaných daňových strukturách. Takže pokaždé, když vlády zvýší daně pro bohaté, jako odpověď na požadavek elektorátu na solidaritu a větší rovnost, jako v případě sedmi procentní daně pro lidi, kteří vydělávají nad 100,000 Kč měsíčně, která byla v České republice schválena poslaneckou sněmovnou v listopadu 2012, jste to právě Vy, osoba se stálým platem, kdo tu daň také zaplatí. Ti opravdu bohatí nikdy.
A aby toho nebylo málo, nový výzkum, jehož výsledky publikoval minulý týden the Washington Post, ukazuje na souvislost mezi nerovností v bohatství a rozdílem v průměrné délce života.
St. John’s County na Floridě je bohatá komunita, plná vymanikúrovaných hřišť na golf, půvabných plážových stezek na jogging, tenisových kurtů a mladistvě vyhlížejících penzistů. Všechen ten jogging a golf se očividně vyplácí. Průměrná délka života žen v St. John’s County je skoro 83 neboli o čtyři roky více než před pouhými dvaceti lety. Průměrná délka života mužů je více než 78 let, neboli o celých šest let více než před dvaceti lety.
Podívejme se teď na sousední Putnam County, vzdálené doslova jen půl hodiny jízdy odtud. Příjmy a ceny domů jsou poloviční než v St. John a moc golfových hřišť tu nenajdete. Průměrná délka života v Putnam se od roku 1989 skoro nezměnila, vzrostla jen o jeden rok u žen na něco málo přes 78 a o rok a půl u mužů na něco přes 71 let. To je o celých sedm let méně než u mužů, kteří žijí pár kilometrů odtud v St. John’s County.
Není tak úplně překvapivé, že bohatí žijí déle, i když je šokující vidět, o kolik déle. Přece jen mají lepší přístup k prvotřídní lékařské péči a pravděpodobně žijí zdravějším životním stylem, který zahrnuje zdravější jídlo a více zdravého pohybu. Nikdo by asi nehádal, že to může přispět skoro deseti procenty k růstu průměrné délky života pro ty movité, ale aspoň Vás to bude motivovat se zase přihlásit do posilovny a jíst více brokolice. Výzkum z Washington University ukazuje, že se jedná o široký společenský fenomén, který se neomezuje jen na penzisty na Floridě. Tento výzkum ukazuje, že skoro všechny přírůstky průměrné délky života dosažené v USA od 80. let minulého století šly bohatým. V neposlední řadě to však má také jiné, méně intuitivní důsledky.
Průměrný věk odchodu do důchodu v západní Evropě je v současnosti 65 let. Ve Spojených státech to je 67 a ve Velké Británii 68 let. Generální ředitelé velkých amerických společností, kteří patří k takzvanému Business Roundtable, neboli Kulatému stolu podniků, a jejichž společnosti ročně vyprodukují výnosy ve výši 7,3 triliónu dolarů, nedávno vydali prohlášení, ve kterém trvají na tom, aby se důchodový věk, tedy věk pro vyplácení důchodových dávek a dávek zdravotního pojištění Medicare, zvýšil na 70 let. Argumentují vyšší průměrnou délkou života obyvatel, a především tím, že do penze se chystá obzvlášť silná poválečná generace takzvaných baby boomers. Tato iniciativa, která nyní nabírá podobu návrhu zákona navrhovaného představitely obou amerických politických stran, se snaží dostat výplaty penzijních dávek ze státního rozpočtu pod kontrolu.
Pojďme se nad tím na minutu zamyslet. Pokud bude důchodový věk zvýšen ze 67 na 70 let a průměrný bývalý dělník s nízkým příjmem v Putnam Country žije pouze do 71 let, zkrátí takový zákon dobu, kterou bude tento muž pobírat důchod na jeden rok. Takže bude prakticky pracovat, dokud neumře. A zatímco on a jeho žena stále pracují, odvody z jejich daní jdou na důchodové dávky pro ty bohatší a zdravější, kteří je budou pobírat skoro dalších deset let. Bohatý penzista tak vyhraje dvakrát - delší délkou života a více lety, kdy bude pobírat státní důchod, placený tím chudým.
Člověk nemusí být zrovna zuřivým rovnostářem, aby mu na tomto obrázku něco začalo připadat morálně trochu špatně.