V roce 1976 čelila Velká Británie finanční krizi. Libra se propadala pod tlakem výprodejů, inflace dosáhla dvouciferných výšin, roztáčená navyšováním státních výdajů. Vláda nakonec boj vzdala a požádala Mezinárodní měnový fond (MMF) o půjčku ve výši 4 mld. USD. Tak velký úvěr fond do té doby neposkytl a musel si vyžádat dodatečné prostředky od Spojených států a Německa. Nutnost obrátit se s prosíkem na Washington a Berlín znamenala pro někdejší imperiální velmoc největší ponížení v její poválečné historii. Trpká zkušenost přispěla k tomu, že se britská hospodářská politika začala přeorientovávat z plné zaměstnanosti na zastavení růstu cen a zkrocení přebujelého veřejného sektoru. Radikální obrat ale přišel až s novou politickou silou.
Když se o tři roky později premiérského úřadu ujala Margaret Thatcherová, zdědila po předchozím labouristickém kabinetu neutěšenou ekonomickou situaci, lépe řečeno chaos a agónii. Inflace dosahovala 25 %, jelikož vláda se pokoušela stimulovat poptávku fiskální politikou a nezvládala odolávat věčnému tlaku odborů na růst mezd. Stabilitu měny musela zajišťovat omezení pohybu kapitálu. Zemi ochromila vlna stávek, která zasáhla všechny sektory. Nepracovali řidiči, horníci, učitelé, popeláři, dokonce i hrobníci vyšli do ulic. Británii těch dnů symbolizovaly hory odpadků, zavřené továrny, zablokované nemocnice a zamknuté hřbitovy.
Thatcherová zvolila radikální řešení. Osekala veřejný sektor, omezila moc odborových předáků, zprivatizovala podniky v klíčových odvětvích komunálních služeb, výrazně zvýšila úrokové sazby a, v souladu s teorií monetarismu, zredukovala peněžní nabídku, kterou považovala za hlavní nástroj řízení ekonomického cyklu (centrální banka tehdy nebyla nezávislá).
Semena přísně restriktivní fiskální a monetární politiky byla zaseta už po zásahu MMF, avšak až nová ministerská předsedkyně „učinila z monetarismu své životní poslání,“ připomíná profesor ekonomické historie Alan Booth.
Hořké kapky proti inflaci
Měnové utažení poslalo libru vzhůru, což těžce poškodilo exportéry. Prudké zdražení úvěrů – důsledek vyšších sazeb – tvrdě dolehlo na celý soukromý sektor. Ekonomika se na téměř dva roky ponořila do recese a milion lidí přišel o práci. Thatcherová se nevzdala a trvala na pokračování brutální protiinflační medicíny a odporu proti stávkám. A dočkala se – po třech letech růst cen klesl pod 5 %. Inflace se od té doby nad 10 % nikdy nepodívala.
Ke znovuzvolení Thatcherové pro druhé funkční období v roce 1983 přispěla vítězná válka s Argentinou o Falklandy a radikalizace a rozbroje uvnitř levice. Konzervativní většina ve sněmovně dokonce vzrostla o 145 křesel. Předvolební manifest labouristů tehdy žádal jednostranné odzbrojení, okamžitý odchod z Evropských hospodářských společenství (předchůdce EU), znárodňování a větší práva pro odbory.
Viděno skrze hrubé agregátní veličiny, výkon Thatcherové příliš neoslní. Mezi 2Q79 a 4Q90 rostlo HDP průměrným tempem 2,3 %, což nepřesahuje britskou poválečnou normu. Historikové ale zdůrazňují, že hlavní odkaz Železné lady v hospodářské politice spočívá v celkové změně klimatu, přístupu k řízení ekonomiky a přesunu důrazu na individuální iniciativu.
Tvrdě proti odborům i anarchii
„Thatcherové politika Británii vyléčila z pro ni specifické náchylnosti k inflaci a vyrvala ji z osidel radikalizovaného odborového hnutí,“ konstatuje bývalý viceguvernér Bank of England a rektor London School of Economics Howard Davies. Její dědictví spočívá i v obnovení důvěry v tržní mechanismy, což má význam v současné debatě o boji s pokrizovou malátností ekonomiky. „Nikdo už dnes nemluví o státem vedených řešeních. Nikdo dnes nemluví o programu typu New Deal,“ doplňuje Booth s odkazem na expanzivní fiskální politiku americké vlády ve 30. letech minulého století.
Thatcherová skoncovala s praxí blokády podniků (picketing) nezaměstnanými sváženými z širokého okolí, prosadila, aby o stávkách bylo rozhodováno tajným hlasováním, a odstranila praxi tzv. uzavřených podniků (closed shops), kde všichni zaměstnanci museli být členy odborů a část jejich členských příspěvků šla automaticky do pokladny Labour Party. Odboráři přitom nebyli žádní svatouškové, o čemž svědčí aktivity předsedy Národního svazu horníků Arthura Scargilla. Ten dostával peníze od libyjského diktátora Muammara Kaddáfího i od sovětských komunistů. V době, kdy byla britská veřejnost pobouřena zabitím policistky střelbou z okna libyjského zastupitelství, cestoval Scargill do Benghází inkognito jako „Mr. Windsor“ a převzal tam kufr s penězi. Počet lidí v britských odborech za posledních 35 let klesl o polovinu na 6,5 milionu.
Britské konkurenceschopnosti pomohlo snižování daní z příjmu a otevřenost zahraničním investorům. Řada tehdy rychle rostoucích japonských společností se expanzi do Evropy rozhodla realizovat právě z ostrovního království. K boji s nezaměstnaností pomohlo omezování státní podpory. Na tehdejší dobu drastický krok od té doby začaly implementovat další vlády.
Odvrácená strana růstu
Hospodářské oživení, které se dostavilo ve druhé polovině 80. let, bylo povýtce koncentrováno do oblasti Londýna a jihovýchodní Anglie. Růst táhly zejména realitní sektor a těžba ropy a plynu v Severním moři. Rozsáhlé oblasti na severu Anglie a ve Skotsku se z kolapsu průmyslu nikdy nevzpamatovaly.
Británie mohla díky Thatcherové po delší době začít dohánět výkonnější konkurenty. V růstu příjmu na hlavu mezi lety 1950 a 1979 zaostávala za Francií, Itálií i Německem. Od 80 let. náskok stahovala a životní úroveň v ní rostla rychleji než v jiných velkých ekonomikách EHS i v USA. Tento trend zastavila až finanční krize z roku 2008.
Právě kvůli krizi, která otřásla cenami nemovitostí a důvěrou v deregulaci, je dnes Thatcherová doma vnímána daleko rozporuplněji než dřív. Nájemníci v obecních bytech dostali právo na jejich odkup, výše nájmů v soukromých bytech byla uvolněna. Následoval realitní boom. Podíl soukromého vlastnictví bytů a domů se během 80. let zvýšil na 71 %. Splasknutí bubliny, vysoké zadlužení a nutnost splácet hypotéku dnes řadu lidí v jejich domech a bytech vězní stejně jako před desetiletími dotované obecní bydlení.
Některé britské deníky kvůli žlučovitým komentářům zablokovaly diskuse čtenářů pod zprávami o smrti Thatcherové. Komentovat tak nebylo možné články v denících The Guardian, The Independent či The Daily Telegraph. Nepříliš lichotivé poznámky zazněly i na britské politické scéně, zejména v její levicové části. Bývalý šéf labouristů Tony Blair roli Thatcherové v britské politice ocenil, "i když s některými kroky lze důrazně nesouhlasit". Pro nynějšího vůdce strany Eda Millibanda expremiérka navždy zůstane "kontroverzní figurou," jejíž smrt nevyvolává jen lítost. Ještě tvrdší slova měl pro Thatcherovou David Hopper, manažer britských hornických odborů. "Pozvedám svou číši. Dnes je skvělý den, jsem nadšen," řekl agentuře AFP.
List Financial Times hodnotí 11 let vlády první a zatím jediné britské premiérky v úhrnu pozitivně. „Dvaadvacet let po jejím odchodu je Británie víc než mnohé jiné ekonomiky schopná přijímat změny. Ví, že dlouhodobé výhody z nich pramenící zpravidla převažují nad krátkodobými bolestmi.“
(Zdroje: FT, WSJ, Karel Durman: Popely ještě žhavé II)