Rusko zvyšuje sázky ve hře o budoucnost Blízkého východu. Po libyjském fiasku, které ve svém důsledku rozhodlo o politické kariéře bývalého prezidenta Dmitrije Medveděva, se Kreml rozhodl nepřipustit další snadnou porážku. Potvrzuje to flotila 10 až 15 plavidel ruského válečného loďstva permanentně hlídkující u syrských vod ve Středomoří, zejména kolem ruské základny v syrském přístavu Tartus. Evropští a američtí představitelé krok vnímají jako signál, jenž má Západ a Izrael varovat před intervencí do dva roky trvající občanské války. Katar, jehož rostoucí ambice v regionu nejsou tajemstvím, mezitím mimo záznam přiznal, že syrským povstaleckým skupinám už poskytl pomoc v hodnotě 3 mld. USD.
Posilování přítomnosti ve Středomoří, které si američtí představitelé všímají od března, představuje jednu z největších operací ruského námořnictva od konce studené války. Západní diplomaté a vojáci sice tvrdí, že pravděpodobnost vypuknutí většího konfliktu kvůli Sýrii je nízká, ale že hlídkující ruské lodě se staly dalším potenciálním zdrojem napětí v nepřehledném regionu, který už delší dobu připomíná sud s prachem.
Ruská demonstrace
„Jedná se o demonstraci síly, o názornou ukázku toho, že jsou připraveni hájit své zájmy,“ sdělil vysoce postavený zdroj z Pentagonu deníku Wall Street Journal. Moskva se snaží posílit své postavení při vyjednávání o budoucnosti Sýrie a rozšířit vliv na Blízkém východě. Ruská flotila chce po letech nečinnosti prokázat akceschopnost a také poskytuje možnosti pro evakuaci desítek tisíc Rusů, kteří ve válkou zmítané zemi zatím zůstávají.
Rusko se současným režimem v Damašku pojí zbrojní kontrakty už od 70. let minulého století. Pro ruské zbrojovky je Sýrie nejdůležitějším zákazníkem na Blízkém východě. Prakticky celý syrský armádní arzenál je sovětské či ruské provenience. Damašek díky Moskvě disponuje velmi moderním systémem protivzdušné obrany, od Ruska v posledních letech nakoupil 24 stíhaček MiG-29 v hodnotě jedné miliardy dolarů a podepsal kontrakt na dodávku tréninkových letounů Yak-130. Podle smlouvy z roku 2007 měly být Damašku dále dodány pobřežní raketové systémy Bastion s křídlatými protilodními střelami Jachont a dále rakety země-vzduch typu Buk. Dodávky a nasmlouvaný servis měly původně pokračovat i přes probíhající občanskou válku, tlak Západu ale Rusku v posledních měsících plnění kontraktů velmi ztěžuje.
Do konfliktu jsou zatahovány okolní státy, zejména Izrael se svým úderným letectvem, které už na cíle v Sýrii minimálně třikrát zaútočilo. Podle amerických představitelů teď hrozí další nálet. Izrael se obává transferu pokročilých raket Jachont do rukou militantního protiizraelského hnutí Hizballáh. Západní rozvědky počítají s tím, že předávka by se mohla uskutečnit do několika dní. Moderní útočné rakety by mohly vážně ohrozit americké a izraelské lodě v regionu.
Kreml hodlá těžce obleženou armádu syrského prezidenta Bašára Asada podporovat dál. Začátkem týdne se izraelský premiér Benjamin Netanjahu marně pokoušel ruského prezidenta Vladimira Putina odradit od dodávky pokročilého systému protivzdušné obrany S-300 do Sýrie. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov pak výmluvně shrnul význam raket S-300 pro Sýrii: „Je to čistě defenzivní systém navržený k odvrácení leteckých útoků.“ Do Sýrie by mohl dorazit na konci května. Podle posledních zpráv také Rusové dodají pokročilejší verze raket Jachont. Asad tak bude moci povstalcům ztížit možnost zásobování od moře.
Manévry kolem základny
Ruská flotila má v syrském přístavu Tartus námořní základnu. Ta se sice skládá jen z mola, několika palivových nádrží a pár kasárenských ubikací s několika desítkami vojáků. Je to ale jediná ruská vojenská základna mimo území bývalého Sovětského svazu a zároveň důležitý tankovací bod ve Středozemí, který ruským vojenským lodím šetří cestu do černomořských přístavů skrze Tureckem kontrolovanou Bosporskou úžinu. Před několika lety byla báze v tak zoufalém stavu, že zde nemohl zakotvit nejnovější ruský raketový křižník Petr Veliký. Na základně je i opravárenská loď polské výroby z roku 1969, která v minulých letech na moři několikrát vypověděla službu. Ruská pozice v Tartu je tak malá, že v případě útoku by byla bez podpory z moře téměř neubránitelná. Přítomnost ruské flotily má naznačit, že se Rusové Tartu vzdát nehodlají.
„Není to skutečná základna, spíš servisní stanice,“ tvrdí Andrej Frolov z moskevského vojenského think tanku CAST. Podle amerických představitelů ale Rusko plánuje opěrný bod rozšířit, což už si vyjednalo s Asadem. O Tartus se rostoucí měrou zajímá i Washington. Nepovažuje ho za hrozbu, ale věří, že kdyby Moskva dostala garance, že základna zůstane pod ruskou kontrolou i po Asadově odchodu, bude pro Putina snadnější dát syrskému prezidentovi sbohem.
Ropa proti plynu
Rusko, jehož velmocenský růst v posledních letech umožnil prudký růst cen ropy a plynu, proti sobě v blízkovýchodním gambitu má dalšího energetického šampiona, který neváhá do mezinárodní politiky „investovat“ nemalé částky – Katar. Ten povstalcům na nákup zbraní a dalšího materiálu poskytl mnohem víc než kterýkoli jiný zapřisáhlý nepřítel Bašára Asada. V poslední době však Kataru na paty šlape Saúdská Arábie.
Vzhledem ke své surovinové základně (třetí největší zásoby plynu na světě, lídr v dodávkách LNG) a širokému investičnímu portfoliu (ve státním fondu je nejméně 70 mld. USD) si malý blízkovýchodní stát může luxus miliardové podpory povstalců dovolit. Podobnou roli hrál už v občanské válce v Libyi. Přeběhlíkům, kteří se rozhodnou Asada opustit, nabízí štědré azylové podmínky (podle jednoho odhadu 50 tisíc USD na člověka a jeho rodinu). Rebelujícím skupinám také dodává humanitární pomoc.
Loni v září například povstalci v provincii Aleppo obdrželi jednorázové kapesné ve výši 150 USD. Zdroje deníku Financial Times blízké katarské vládě rozsah dosud poskytnuté finanční pomoci odhadují na 3 mld. USD. Samotní povstalci tvrdí, že dostali nejvýš 1 mld. USD. Stejně jako v dotačních programech EU je zřejmě i v Sýrii třeba počítat s určitým „převodním poměrem“.
Podpora islamistických skupin v arabském světě nezůstává bez reakce. Sousední státy katarského emíra obviňují z toho, že si chce „koupit revoluci“ a že svého finančního potenciálu používá k posílení vlivu, což vede k tříštění syrské opozice. Do konfliktu se proto začínají rozhodněji zapojovat Saúdové. Zbraně a výcvik dlouhodobě poskytují také Turci.
(Zdroje: WSJ, FT, RIA Novosti, NYT)