Volby do Evropského parlamentu a prezidentské volby na Ukrajině minulý víkend přinesly ostře kontrastující výsledky. Evropští voliči vyjádřili nespokojenost se způsobem, jímž Evropská unie v současnosti funguje, zatímco ukrajinský lid projevil touhu po přistoupení k EU. Lídři a občané Evropy by této příležitosti měli využít k přemýšlení, co to znamená – a jak pomoc Ukrajině může pomoci i Evropě.
Původně byla EU počata jako čím dál užší svazek svrchovaných států ochotných sdílet postupně narůstající díl své suverenity pro společné dobro. Jednalo se o odvážný experiment v mezinárodní správě a právním řádu, jehož cílem bylo nahradit nacionalismus a používání síly.
Krize eura naneštěstí proměnila EU v něco naprosto odlišného: vztah mezi věřiteli a dlužníky, v němž si věřitelské země diktují podmínky zvěčňující jejich dominanci. Jestliže při nízké volební účasti do Evropského parlamentu k protiunijním hlasům na levici i na pravici připočteme podporu italského premiéra Mattea Renziho, lze prohlásit, že současným poměrům se vzpírá většina občanů.
Nadto se právě v době, kdy odvážný evropský experiment v mezinárodním řízení klopýtá, Rusko stává nebezpečným sokem EU, který má globální geopolitické ambice a je ochoten nasazovat sílu. Putin k vyztužení svého režimu používá etnicky národnostní ideologie. Ostatně minulý měsíc v ruském rozhlasovém programu Přímá linka opěvoval genetické přednosti ruského lidu. Doma mu přinesla popularitu anexe Krymu a ve zbytku světa má příznivý ohlas jeho snaha oslabit globální dominanci Ameriky, zčásti úsilím o navázání spojenectví s Čínou.
Zájem Putinova režimu je však v rozporu se strategickými zájmy Ruska, jemuž by prospěla užší spolupráce s EU a Spojenými státy. Rovněž uchylování se k represi je v Rusku i na Ukrajině přímo kontraproduktivní. V důsledku úniku kapitálu a talentovaných lidí ruská ekonomika oslabuje, navzdory vysoké ceně ropy. Použití násilí na kyjevském Majdanu vedlo ke zrození nové Ukrajiny, která je odhodlaná nestát se součástí nové ruské říše.
Úspěch nové Ukrajiny může pro Putinovu vládu v Rusku představovat existenční ohrožení. Právě proto se tak vehementně snažil Ukrajinu destabilizovat podporou separatistických republik, které se samy vyhlásily na ukrajinském východě.
Za situace, kdy největší zaměstnavatel v donbaské oblasti mobilizuje protesty proti separatistům, Putin se svým plánem možná neuspěje a nejspíš teď přijme výsledky prezidentských voleb, čímž se vyhne dalším sankcím. Je však pravděpodobné, že Rusko bude hledat jiné cesty jak novou Ukrajinu destabilizovat, což by nemělo být až tak těžké, jelikož bezpečnostní složky, které byly donedávna ve službách zkorumpovaného režimu bývalého prezidenta Viktora Janukovyče, jsou demoralizované a vůči novému vedení se nemusí cítit loajální.
To vše se odehrálo velice rychle a před velmi krátkou dobou. EU i USA mají plnou hlavu svých vnitřních problémů a z velké části si neuvědomují, jakou geopolitickou a ideologickou hrozbu Putinovo Rusko představuje. Jak by měli reagovat?
Prvním úkolem je postavit se ruským snahám o destabilizaci Ukrajiny. Vzhledem k „fiskálnímu kompaktu“ EU a dalším pravidlům omezujícím rozsah vládní pomoci jsou zapotřebí novátorské nápady. Nejúčinnějším jednotlivým opatřením by bylo těm, kdo na Ukrajině investují nebo obchodují, nabídnout bezplatné pojištění proti politickému riziku. To by udrželo hospodářství v chodu, navzdory politické vřavě, a posloužilo by to jako signál Ukrajincům, že EU a USA – jak vlády, tak soukromí investoři – za nimi stojí. Podniky by se na nově otevřený a slibný trh hrnuly, kdyby byly plně kompenzované za ztráty zapříčiněné politickými událostmi mimo jejich kontrolu.
Pojištění proti politickému riziku se může zdát příliš komplikované na to, aby jej bylo možné hbitě zavést. Ve skutečnosti už takové pojištění existuje. Už léta jej nabízejí soukromé pojišťovny a zajišťovny jako německá Euler . Totéž platí pro vládní instituce, jako je Multilaterální agentura pro investiční záruky Světové banky a Společnost pro soukromé investice v zahraničí vlády USA. Musí si však účtovat značné pojistné, aby uhradily náklady na zajištění.
Většina podniků by se s ohledem na vysoké pojistné rozhodla jednoduše čekat v ústraní, než bouře přejde. Funkci zajistitele proto musí převzít zainteresované vlády, které svých agentur využijí jen k provádění pojistných smluv.
Mohly by se za ztráty zaručit týmž způsobem, jakým poskytují garance Světové bance: každá vláda by poskytla nevysoký kapitálový vklad v úměrné výši a zbytek by přislíbila ve formě podmínečně uvolněného kapitálu, který by byl k dispozici tehdy, když by se skutečně vyplácely náhrady ztrát. EU by musela upravit fiskální kompakt tak, aby se nevztahoval na podmínečně uvolňovaný kapitál a umožňoval amortizaci skutečných ztrát v průběhu let. Záruky tohoto typu mají zajímavou vlastnost: čím jsou přesvědčivější, tím méně je pravděpodobné, že dojde k jejich uplatnění; zajištění si z velké části nevyžádá žádné náklady. Živoucím dokladem je Světová banka.
Bezodkladným a přesvědčivým jednáním by EU mohla zachránit Ukrajinu – a sama sebe. Co navrhuji pro Ukrajinu, by bylo možné zavést i doma. Za situace, kdy tolik produktivních zdrojů leží ladem, by dávalo smysl vyjmout z fiskálního kompaktu investice, které se nakonec samy zaplatí. Třeba takový Renzi prosazuje právě takový postup.
Štědrým vynaložením 50 miliard eur v příštích několika letech má Putin v plánu proměnit Krym ve výkladní skříň. S evropskou podporou by Ukrajina ze srovnání s ním mohla vyjít příznivě. A pokud by taková iniciativa znamenala začátek politiky růstu, již Evropa tak zoufale potřebuje, záchranou Ukrajiny by Evropa pracovala i na své vlastní záchraně.
George Soros je předsedou Soros Fund Management a autorem knihy The Tragedy of the European Union (Tragédie Evropské unie).
Copyright: Project Syndicate, 2014.