Jaký mají dopad změny v americké monetární politice na další země? Ekonomka Sebnem Kalemli-Ozcan na stránkách VoxEU tvrdí, že jde o otázku, kterou řeší řada centrálních bank. Podle základní ekonomické teorie mohou být vnější šoky, včetně pohybu amerických sazeb, vyhlazeny pohybem měnového kurzu. Jenže podle některých názorů Fed svou politikou ovlivňuje celý globální finanční cyklus. Tedy určuje to, jak se na celosvětové úrovni vyvíjí finanční podmínky, tok kapitálu, nabídka úvěrů a podobně. V takové situaci by změny měnového kurzu nemohly dopad politiky Fedu eliminovat. Čemu odpovídá realita?
Kalemli-Ozcan tvrdí, že její výzkum ukazuje následující: Nejvíce jsou americkou monetární politikou ovlivněny rozvíjející se země. Důvodem ovšem nejsou jejich deficity běžných účtů, ale tok zahraničního kapitálu, který vykazuje značnou citlivost na změny rizika. K tomu ekonomka tvrdí, že měnové kurzy a pohyb bezrizikových sazeb jsou od sebe odděleny. Vysvětluje to tím, že pohyb kurzů souvisí zejména se změnami rizikových prémií.
Země s vyšším rizikem čelí v případě nárůstu rizikových prémií většímu oslabení svého měnového kurzu. Následně se narušuje přímá vazba mezi bezrizikovými sazbami na straně jedné a měnovým kurzem na straně druhé. Pokud Fed utáhne svou politiku a dojde ke globálnímu zvýšení averze k riziku, měnový kurz malé otevřené ekonomiky prudce oslabuje a to volá po zvýšení sazeb. Kontrakční měnová politika v USA tak má nakonec kontrakční dopad i na produkt v této malé ekonomice, hlavní proměnnou tu je pohyb rizika a rizikových prémií. Ekonomka tvrdí, že data tento mechanismus u rozvíjejících se zemí skutečně ukazují.
Závěry analýzy mají podle Kalemli-Ozcan dvě významné implikace pro ekonomickou politiku. Ekonomka tvrdí, že země, které se snaží vyhlazovat měnový kurz, musí kvůli popsanému mechanismu velmi výrazně měnit sazby. Země s plovoucím kurzem se tomu podle dat vyhnou - podle ekonomky totiž pohyb měnového kurzu eliminuje šoky pramenící ze změny rizikového sentimentu. Naopak snaha o vyhlazování měnového kurzu může mít nakonec opačný efekt.
Ekonomka zmiňuje i měnové války, o kterých se diskutuje již od roku 2008. V roce 2010 například brazilský ministr financí Guido Mantega vinil Spojené státy z toho, že svou uvolněnou měnovou politikou vedou měnovou válku vůči ostatním zemím světa. Donald Trump zase kritizoval Maria Draghiho za akomodační politiku ECB, která vedla k oslabení eura. „Neměli bychom dávat příliš velkou váhu tvrzení, že uvolnění monetární politiky může oslabit měnový kurz natolik, aby přineslo déletrvající zlepšení obchodní bilance,“ tvrdí ekonomka. Vysvětluje to tím, že rozhodujícím faktorem je v takové situaci chování dovozů fakturovaných v dolarech a ne chování vývozů.
„Můj výzkum ukazuje, že pokusy využít monetární politiku k ovlivňování měnového kurzu mohou být předem prohranou bitvou. Změny americké monetární politiky totiž ovlivňují posuny ve vnímaném riziku, což snižuje efektivitu monetární politiky v dané zemi,“ píše Kalemli-Ozcan. Tento efekt se pak projevuje tím, že domácí centrální banka by musela pro ovlivnění měnového kurzu (a eliminaci vlivu rizikových prémií) změnit svou politiku velmi významně.
Proč tedy některé země stále využívají systém pevného měnového kurzu či omezený floating? Podle ekonomky jsou hlavní příčinou dluhy denominované v zahraničních měnách. Přílišná volatilita kurzu může v takovém případě poškodit domácí hospodářství, ale ekonomka i tak před tímto systémem varuje. Namístě je podle ní spíše zvážit využití makroprudenční politiky, které omezí cyklické chování dluhů.
Z uvedeného hlavně plyne, že hlavním cílem by mělo být omezení rizika dané země tak, aby tolik netrpěla náhlými změnami v pohybu mezinárodního kapitálu poté, co americká centrální banka hne se sazbami. A to znamená institucionální reformy, které redukují celkové investiční riziko dané země. Právě takové změny jsou tou nejlepší obranou proti nechtěným dopadům změn v americké monetární politice.
Zdroj: VoxEU