Argentinská ekonomika klopýtá. Loni trpěla země stagflací, když HDP klesl o 2,3 % a inflace dosáhla téměř 40 %. Chudoba a nerovnost se prohloubily, nezaměstnanost vzrostla a zahraniční dluh se alarmující rychlostí zvyšoval – a stále zvyšuje. Pro prezidenta Mauricia Macriho byl první rok v úřadu přinejlepším skličující.
Když Macri nastupoval v prosinci 2015 do prezidentské funkce, samozřejmě měl před sebou nesmírně složitý úkol. Kvůli nekonzistentní makroekonomické politice jeho předchůdkyně Cristiny Fernándezové de Kirchnerové se ekonomika nacházela na neudržitelné trajektorii. Tato politika vedla k nerovnováhám, jež rozleptávaly konkurenceschopnost ekonomiky i zahraniční rezervy a hnaly zemi do platební krize.
Rovněž Macri ovšem zaujal k makroekonomické politice pomýlený přístup. Jeho administrativa potřebovala vyřešit problém fiskálních a vnějších nerovnováh, aniž by zhatila pokrok v oblasti sociálního začleňování, jehož v uplynulých deseti letech dosáhla. Prezidentův přístup založený na čtyřech hlavních pilířích v tomto smyslu neuspěl.
Za prvé Macriho vláda zrušila kontrolu devizových kurzů, posunula Argentinu do režimu plovoucí měny a umožnila znehodnocení argentinského pesa o 60 % oproti americkému dolaru v roce 2016. Za druhé Macriho kabinet snížil daně z vývozu komodit, které byly pro administrativu Kirchnerové důležité, a odstranil řadu mechanismů kontroly dovozu. Za třetí argentinská centrální banka oznámila, že zavede režim inflačního cílení, místo aby se při financování fiskálního deficitu dál spoléhala především na ražebné.
Dohoda s věřiteli i fiskální politika
A konečně Macriho vláda dosáhla dohody s takzvanými supími fondy a dalšími neústupnými věřiteli, kteří více než deset let bránili zemi v přístupu na mezinárodní úvěrové trhy. Po uzavření dohody si Argentina znovu začala mohutně půjčovat v zahraničí – její dluhová emise, největší v historii rozvíjejících se ekonomik, měla napomoci k pokrytí značného fiskálního deficitu. V zájmu snížení nákladů vydaly úřady nový dluh podle newyorského práva, ačkoliv Argentina krátce předtím prohrála nákladnou bitvu právě proto, že si půjčila v tomto právním rámci.
Macriho přístup k makroekonomické politice – zahrnující také zvýšení cen za veřejné služby, které předchozí vláda zmrazila, a zavedení programu daňové amnestie, jenž vládě poskytl vyšší fiskální příjmy – se opíral o několik kontroverzních předpokladů. Radikální změna hospodářského kurzu měla především vytvořit podmínky pro dynamický růst.
Předpokládalo se, že znehodnocení měny vyřeší vnější nerovnováhy tím, že s pomocí nižších exportních daní povede k vyšší produkci obchodovatelného zboží. Dohoda se supími fondy měla redukovat náklady na financování, pozvednout důvěru investorů, a tím přilákat přímé zahraniční investice (FDI). Růst tažený investicemi by pak pomohl celé ekonomice.
Devalvace nepomohla
Tyto předpoklady se nenaplnily. Navzdory vládním očekáváním mělo znehodnocení pesa značný dopad na spotřebitelské ceny – přesně jak kritikové varovali. To snížilo kupní sílu domácností, oslabilo agregátní poptávku a zmírnilo celkový dopad devalvace na vnější konkurenceschopnost země.
Nový důraz centrální banky na inflaci pravděpodobně ničemu nepomůže, protože podkopá ekonomickou aktivitu a zhorší bolestné dopady na nejzranitelnější občany, pro které může být nezaměstnanost horší než rostoucí ceny.
Fiskální schodek Argentiny se navíc prohloubil kvůli výpadku příjmů vyvolanému recesí. A k významnému přílivu FDI rovněž nedošlo, jelikož – jak Macriho kritikové upozorňovali – nejistota kolem jeho politiky odradila investice.
Vláda udělala jednu správnou věc: obnovila chod Národního institutu pro statistiku a sčítání lidu, který po intervencích předchozí administrativy ztratil důvěryhodnost. Celková situace však zůstává chmurná. Na konci Macriho prvního roku v úřadu čelila Argentina týmž makroekonomickým nerovnováhám jako v době, kdy prezident nastoupil do úřadu, ovšem s podstatně vyšší vnější zadlužeností.
Veřejnost navíc začíná pěnit vzteky kvůli účinnému přerozdělování bohatství směrem od pracujících vrstev v důsledku Macriho politiky. Demonstrací přibývá, a dokonce si vyžádaly odklad prvního školního dne. Šestého dubna pak vláda čelila první celostátní generální stávce.
Problémy za rohem?
Za současné situace jsou argentinské vyhlídky nejisté. Z externích půjček se stává vážný problém, který se pravděpodobně bude prohlubovat, neboť setrvalé zvyšování úrokových sazeb americkým Federálním rezervním systémem zvedá náklady spojené s prodlužováním splatnosti dluhu. Nestabilní makroekonomická dynamika opět vytváří stejné nerovnováhy jako dříve. Například příliv kapitálu související s externími půjčkami zvyšuje tlak na peso a ohrožuje sektory důležité pro tvorbu pracovních míst.
Před letošními volbami do zákonodárného sboru by se Macriho vláda mohla pokusit stimulovat ekonomickou aktivitu opětovným navýšením dluhu. Zotavení založené na dluhu by však nemělo dlouhého trvání a zaselo by semínka ještě akutnějších dluhových potíží v budoucnu.
Aby se Argentina této zvrácené dluhové dynamice vyhnula, musí snížit svůj fiskální schodek. To však může udělat pouze v kontextu trvalého a inkluzivního zotavení ekonomické činnosti – a to vyžaduje konkurenceschopnější ekonomiku. Za současných podmínek by snaha vyřešit problém fiskální kontrakcí pouze zhoršila recesi.
Macriho vláda by měla pracovat na rozvoji dlouhodobé makroekonomické strategie založené na důvěryhodných, nikoliv kontroverzních předpokladech. Bez značné korekce v polovině cesty se Argentina dostane na destabilizující dluhovou trajektorii, která nepovede k ničemu dobrému.
Martin Guzman, výzkumný asistent Podnikatelské fakulty Kolumbijské univerzity a docent Univerzity v Buenos Aires, je spolupředsedou společného týmu pro restrukturalizaci dluhu a suverénní bankroty při Kolumbijské iniciativě za politický dialog a vysoce postaveným členem Centra pro inovace mezinárodního řízení (CIGI)
Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org