Pověste je vejš, ať se houpaj…

Závěr minulého týdne přinesl finančním trhům několik událostí, které by rozhodně neměly upadnout v zapomnění. Tou první byl de facto konec bankovního kapitalismu v Irsku, reprezentovaný faktickým znárodněním Anglo Irish Bank Plc. Dle slov ministra financí Briana Lenihana již navrhovaná kapitálová injekce ve výši 1,5 miliardy euro přestala stačit původnímu záměru a převzetí banky do rukou státu se tak jevilo jako jediné možné řešení.

Tento krok tedy přidal Anglo Irish Bank Plc do skupiny bank, které již evropské vlády plně nebo částečně vlastní – Royal Bank of Scotland Group Plc, Northern Rock Plc, Commerzbank AG nebo neslavně známé islandské banky. 

Krátkou sirku si v této hře evidentně vytáhli akcionáři AIB, kteří se teď mohou jenom modlit a doufat, že vládou stanovený odhadce uvede ve své závěrečné zprávě alespoň nějakou hodnotu akcií a oni neostrouhají úplně. Jejich šance nicméně nejsou vysoké – již citovaný ministr financí Brian Lenihan zcela nemilosrdně utrousil, že „bude-li hodnota akcií stanovena odhacem jako nulová, kompenzace pro akcionáře prostě nebude“.

Zdánlivě nesouvisející událost se odehrála o několik stovek kilometrů jižněji, na východě Francie. Zde v pátek během návštěvy továrny firmy PSA Peugeot Citroen nyní již beze všech pochyb šílený prezident Nicolas Sarkozy pronesl, že „Francie na pomoc churavějícím automobilkám poskytne opravdu hodně peněz“. A je to tady. Po Detroitu už natahují ruku po penězích daňových poplatníků také francouzští výrobci aut a jejich dodavatelé. Aby toho však nebylo dost, N. Sarkozy doplnil ještě několik dalších vět:

- plán by zahrnoval nejenom výrobce, ale také jejich dodavatele. De facto by tak francouzský daňový poplatník sanoval celý automobilový průmysl, ať se mu to líbí nebo ne.
- vláda poskytne buďto půjčky nebo garance za půjčky, ve snaze eliminovat neochotu bank půjčovat. Nic však není zadarmo a na oplátku bude N. Sarkozy požadovat ukončení přesunu výroby do zahraničí („off-shoring is dead“) a posílení domácí produkce.
- slib a dohoda s výrobci však nebude stačit, státní administrativa bude požadovat formální stvrzení výše uvedeného stavu mezi vládou a automobilovým průmyslem. Nabízí se samozřejmě otázka, na co potom budou firmy potřebovat management…

Co mají výše citované události společného? Žijeme ve vyjímečné době, která si do určité míry vyžaduje vyjímečná řešení. Tato situace vždy nahrává populistům se sklonem k jednoduchým řešením na složité problémy. V zásadě všechny vládní administrativy celého světa do této pasti v nedávné době spadly a usoudily, že cesta nejmenšího odporu je ta nejlepší – napumpovat do systému peníze. Jak nicméně již v roce 1963 (!!!) napsal Murray Rothbard ve své knize „America’s Great Depression“, existuje několik věcí, které by vlády za situace jako nyní rozhodně dělat NEMĚLY:

1) Zamezit nebo oddalovat likvidaci neperspektivních firem: půjčovat peníze firmám s nejistou budoucností, pobízet (více či méně silově) komerční banky k půjčkám do neperspektivních oblastí ekonomiky
2) Pokračovat v dalším nafukování již vytvořené bubliny: pokračující expanze jen zamezuje ozdravnému poklesu cen a prodlužuje tak dobu ekonomické deprese. Pumpování nelogicky levných peněz do systému vede k dalším chybným investicím, které stejně v budoucnu budou muset být zlikvidovány. Politika „easy money“ zabraňuje trhu v návratu k přirozeně vyšším úrokovým mírám.
3) Udržovat uměle vysoko cenu práce: umělé udržování mzdových pásem na před-krizové úrovni je téměř jistý recept na vysokou nezaměstnanost.
4) Umělé udržování cen výrobků na vysoké úrovni: viz. snahy typu „kupujte domácí výrobky“, pro důkazy netřeba chodit daleko.
5) Stimulovat spotřebu a odrazovat od snahy spořit: je prokázáno, že více úspor a méně spotřeby proces ozdravění ekonomiky zrychlí a nikoliv zpomalí. Opačná cesta jenom dále prohloubí deficit dostupného kapitálu.
6) „Uplácet“ nezaměstnané formou podpůrných programů

Nikdo nás nenutí souhlasit se všemi výše uvedenými body, ale tendence současných vlád aplikovat „řešení“ popsaná v bodech 1,2 a 5 je zarážející. Všichni asi cítí, že nejlepší řešení by bylo nechat ty neperspektivní padnou a vyčistit ekonomický systém rychle a efektivně. Na pohádky jsme nicméně přestali věřit už před dlouhou dobou…proto si tedy počkejme, koho se zase vlády rozhodnou za naše peníze zachránit. V mezidobí se jako akcionáři a investoři vyhněte bankám a automobilkám, pro několik příštích čtvrtletí to nebude nijak vzrušující byznys a dividend se spolehlivě nedočkáte…