Potřebujeme vylepšovat rozsah pravomocí při postihování internetového pirátství? Tvrdím, že nikoli. Sdílení autorských děl bez souhlasu jejich autorů samozřejmě nelze považovat za základní lidské právo; tato otázka by ovšem neměla být předmětem polemiky, byť se tak může z celé řady neinformovaných komentářů zdát. Aktuální protipirátské tažení by však mohlo ve svém důsledku vést až k omezení některých základních práv, a to především práva na ochranu soukromí. Dosud totiž v zásadě platí, že pokud se nedopouštíte trestné činnosti (přičemž oprávněnost tohoto podezření musí posoudit nezávislý orgán), není nikomu nic po tom, jaká data máte kde uložena. Ať již na webovém úložišti nebo ve svém počítači. To by se však mohlo pod zástěrkou bohulibé ochrany vlastnictví, kam spadá i ochrana autorských práv, pomalu a nenápadně změnit.

Co je a co není legální

Ochránci autorských práv často veřejnost manipulují v tom, jaká jednání překračují hranu zákona a jaká jsou naopak legální. Dovolte mi proto stručnou rekapitulaci:

Samotné ukládání i stahování je legální (výjimku, kterou se podrobněji nezabývám, tvoří počítačové programy – pro ně to neplatí). Ukládáním kopií audiovizuálních děl se uživatel nedopouští trestného činu ani nepůsobí škodu. Stahování je také legální. Uživatel totiž není povinen zjišťovat, zda ten, kdo hudbu či film na webu zpřístupnil, tak učinil legálně, či nelegálně. Může vycházet z oprávněného předpokladu, že ten, kdo tato data na web volně umístil a nabídl ke sdílení, měl právo to učinit.

Provozování úložiště je rovněž legální. Dosud je žádný zákon nezakazuje, ostatně k tomu ani není důvod. To, že tato úložiště dat jsou zneužívána některými osobami k trestné činnosti, ještě není důvod pro jejich paušální zákaz.

Naproti tomu nelegální je sdílení (bez ohledu zda k němu dojde přímo – neoprávněným poskytnutím autorského díla, nebo zprostředkovaně - uložením na úložiště a následným zpřístupněním). Nabízet audiovizuální dílo chráněné autorským zákonem bez svolení držitele autorských práv je nezákonné. Trestného činu se tedy dopouští (a škodu způsobuje) pouze osoba, která, aniž by měla příslušná autorská práva, nabízí audiovizuální data k užití ostatním.

Ty, kdo poruší autorské právo, je možné postihnout trestněprávně (trestný čin podle § 270 trestního zákona s trestem odnětí svobody až na dvě léta, v případě existence přitěžujících okolností dokonce až osm let, zákazem činnosti nebo propadnutím věci) i občanskoprávně (např. náhrada škody nebo bezdůvodného obohacení vzniklého porušením autorských práv). Mám za to, že pokud by orgány činné v trestním řízení důsledně aplikovaly právo a poškozené strany by se důsledně domáhaly svých práv, už dnes jim k tomu zákon poskytuje všechny potřebné nástroje. Zatím však dostatečně zaručuje i ochranu soukromí uživatelů plně při respektování presumpce neviny.

Jak je to s provozovateli úložišť

Provozovatelé úložišť leží ochráncům autorských práv obzvlášť v žaludku, neboť je to logicky jejich služba, která bývá nejčastěji zneužívána k porušování autorských práv. Lze je však za to paušálně sankcionovat? Opět nikoli; byť se o to ochránci autorských práv snaží. Za jejich snahou ovšem nevězí touha po spravedlnosti, ale spíš touha po zjednodušení vlastní pozice. A to dokonce za situace, kdy jim provozovatelé úložišť vycházejí vstříc tím, že ve velkém na základě pouhého oznámení mažou data jednotlivých uživatelů. V českém právním řádu je sice nesporné, že provozovatel úložiště je odpovědný za obsah informací uložených na žádost uživatele, ale jen pokud věděl (či mohl vědět) o jejich protiprávní povaze nebo o protiprávním jednání uživatele a zároveň neprodleně neučinil vše, co lze po něm požadovat, k odstranění nebo znepřístupnění takových informací.

Nehodlám nijak polemizovat s odpovědností za obsah informací. Je jasné, že pokud bude na úložiště ukládána například dětská pornografie, měla by být odstraněna. Naproti tomu činit provozovatele úložišť odpovědné za informace uložené v důsledku jakéhokoli protiprávního jednání uživatele nyní obecně aplikovaným způsobem je přinejmenším diskutabilní.

Ptám se totiž, jak může provozovatel úložiště s jistotou vědět, že uživatel jednal protiprávně? Nelze to rozhodně zjistit jen díky tvrzení ochránce autorských práv jako soukromé osoby. V takovém případě by jeho tvrzení mohlo stát proti uživatelově. Provozovatel úložiště ale není v pozici, aby takový spor mohl sám rozhodnout. Nesprávným rozhodnutím by mohl některou ze stran poškodit s rizikem, že po něm následně bude úspěšně vymáhána náhrada škody. Nejedná-li se o zjevné případy porušení, pak, striktně vzato, se o protiprávním jednání provozovatel může dozvědět jen ve dvou případech – když se uživatel sám přizná (nespornost protiprávního jednání) nebo když tak v případě sporu o protiprávnost pravomocně rozhodne soud. Jen tehdy by měl provozovatel úložiště neoddiskutovatelnou povinnost data odstranit.

Provozovatelé úložišť však do značné míry vycházejí ochráncům autorských práv vstříc (vedeni snahou eliminovat odpovědnost za protiprávně uložené informace) a šmahem mažou veškerá data, na která ochránci autorských práv ukážou, případně je dokonce nechávají tato data mazat samotné. Ponechávám na zvážení, zda tento postup nelze považovat za nespravedlivý vůči celé řadě uživatelů, jejichž data mohou být tímto způsobem smazána na základě pouhého tvrzení ochránců autorských práv.

I když by totiž bylo smazání příslušných dat v 99% případů oprávněné, jak se postavit ke zbývajícímu 1%, kdy oprávněné nebude? Abych byl pochopen správně: nechť jsou samozřejmě ihned a zcela mazána data, jejichž uložením, respektive sdílením dochází k porušení autorských práv. Ale ať o tom, že došlo k porušení, rozhoduje nezávislý orgán a nikoli jedna ze stran sporu! Kdo se například nyní zastane uživatelů, jejichž legální data budou pravděpodobně smazána v důsledku ukončení činnosti serveru megaupload.com na základě toho, že příslušné orgány vyšly bezprecedentně vstříc ochráncům autorských práv?

Účtenky nevyhazovat!

Co by do této situace mohla přinést mezinárodní dohoda ACTA, kterou v lednu podepsaly dvě desítky zemí EU včetně Česka, ale jejíž ratifikaci vláda v minulých dnech pozastavila? Je třeba se mít před ní na pozoru, neboť vážně hrozí, že dojde k posílení pozice ochránců autorských práv a k dalšímu omezení práva na soukromí. Mezi její nepovinné body totiž patří i možnost prohlížení elektronických zařízení při přejezdu hranic. Postižen může být prakticky kdokoli, a to bez předchozího povolení nezávislým orgánem či respektování presumpce neviny. Kdekoliv a kdykoliv tak bude vaše elektronické zařízení moci být zabaveno a prozkoumáno, zda na něm nejsou uloženy nelegální kopie dat, a to  - údajně -  za účelem ochrany autorských práv. Tvrdí-li nyní čeští vládní představitelé o překot, že to v žádném případě nehrozí a nebylo to ani účelem předmětné dohody, je třeba zbystřit pozornost, neboť právě takový halasný obranný postoj často znamená, že byl trefen hřebíček na hlavičku.

Ptám se například, jak byste se při takové namátkové kontrole bránili? Jste schopni (třeba při odbavení na letišti cestou na dovolenou) prokázat, že jste autorem všech dat ve svém notebooku? Budete snad s sebou vozit i doklady o koupi audiovizuálních děl, jejichž kopie máte v notebooku? Ruku na srdce, ke kolika svým řádně zakoupeným CD nebo DVD jste si uschovali doklad o koupi? Není navíc vůbec zřejmé, jaké by byly poskytnuty záruky, že kontrolovaná data nebudou stažena a následně zneužita. Skrze vágní formulace obsažené v dohodě ACTA se můžeme dočkat i blokování nepohodlných webů na základě pouhého podnětu, odpojování jednotlivců i organizací od internetu či mnohamilionových pokut na základě ušlého zisku. Případné rozšiřování pravomocí bude přitom ku prospěchu pouze omezené skupině subjektů a může omezit prakticky každého. Skutečně chceme takto posilovat moc ochránců autorských práv? Čím si to zaslouží?