Na tuto historku jsem si maně vzpomněl, když vrcholilo všeobecné zděšení nad tím, že v některých masových výrobcích se vedle řádně deklarovaného hovězího či vepřového masa objevilo i maso koňské. V některých médiích ona zpráva rezonovala více, než kdyby předmětné masové kuličky byly plné toxinů. Ó hrůzo, snědl jsem koně, neublíží mi to? A jak k tomu přijde ten kůň?

Na celou záležitost přitom můžeme hledět z různých stran. V prvé řadě je zřejmé, že koupím-li si v obchodě jelení klobásu a místo jelena je v ní obsažené zcela nedeklarované koňské maso, jde
o zjevné porušení kupní smlouvy. Dle stávajícího občanského zákoníku jde o vadu neodstranitelnou, přičemž kupující, kterému obsah koňského masa v jeho oblíbené jelení klobáse brání, aby danou věc užil bez takové vady (tedy klobásu snědl), má právo na výměnu věci (klobásy), na odstoupení od dané kupní smlouvy či na přiměřenou slevu z kupní ceny. Problém pochopitelně nastává, pokud kupující klobásu sní a teprve následně zjistí, že spolu s jelenem požil i koně. V takovém případě jsou možnosti soukromoprávní nápravy velmi omezené, neboť smlouva již byla fakticky „konzumována“ (spolu s konzumací předmětu koupě). Pokud tedy nebude možné dovodit vznik škody a příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a porušením předmětné kupní smlouvy, nezbývá patrně než pokusit se zohlednit předmětnou vadu v ceně následné kupní smlouvy, popř. již žádnou další kupní smlouvu s prodávajícím neuzavřít.

Jsou však možné i jiné pohledy. Z hlediska aktuálního soukromého práva je každé zvíře věcí, a to věcí movitou. Občanský zákoník přitom nerozlišuje jednotlivá zvířata, a je tedy irelevantní, zda klobásy a masové kuličky jsou vyrobeny z vepře, soba, jelena či právě koně. Práva zvířat tak jsou chráněna především veřejnoprávními předpisy, jako jsou zákon na ochranu zvířat, zákon o myslivosti či zákon o ochraně přírody a krajiny (v případě zvláště chráněných druhů živočichů). Po 1. lednu 2014 se situace v soukromoprávní sféře radikálně změní, neboť nový občanský zákoník jednoznačně deklaruje, že živé zvíře není věcí (s mnoha důsledky z toho vyplývajícími). Přes poměrně rozsáhlou novou úpravu však ani nový zákoník mezi jelenem a koněm nerozlišuje a nevysvětluje, proč přimíchání právě koňského masa do sobích masových kuliček způsobilo takovou ohromnou vlnu nevole.

Vysvětlení nám nabízí ani náboženství a esoterika. Kůň není ani nečistým zvířetem, jakým je v muslimských zemích vepř, ani posvátným zvířetem, jakým je v Indii kráva. Proč tedy nedeklarované přidání koňského masa je jednoznačně chápáno jako něco, co je krajně nevhodné, a proč by stejně nedeklarované přidání losího masa do sobích karbanátků žádný větší rozruch patrně vůbec nevzbudilo?

Vysvětlení zřejmě souvisí s filosofickým postavením koně v současné postmoderní společnosti a celkovým konzumním přístupem lidské civilizace k těm nejprostším věcem. Maso se totiž v našem podprahovém vnímání kupuje v supermarketu, pěkně zavakuované a pokud možno nakrájené. Obdobně pečivo se vyrábí v pekárnách a zelenina u zelináře. Kdo z dnešních městských dětí byl na zabijačce a kdo okopával brambory? Není pak divu, že je-li hovězí šašlik vyroben z koně, představí si mnohý, jaké to muselo být, když toho koníka, která je obecně vnímán spíše jako velký zvířecí přítel než jako zdroj masa, vedli na porážku. Tím spíše, že každý kůň má své jméno a přítel Ergon se prostě nejí.

Je to nejspíš pochopitelné, ale trochu naivní a hlavně pokrytecké. Až tak pokrytecké, že mi to nedalo a poslední hovězí pečeni jsem servíroval se slovy: „Holčičky, pojďte k večeři. Dnes se podává kráva Jitka…“.