S bývalým policistou Kamilem Koubou, specialistou na boj proti praní špinavých peněz, jsme se bavili o legalizaci výnosů z protizákonných aktivit ve světě i v České republice. Dostali jsme se tak k otázkám regulace, ke kauze ERB Bank, jíž Česká národní banka odebrala licenci, ale i k problematice bankovek s vysokou nominální hodnotou a hrozbám a příležitostem, které představují digitální měny.

Jak funguje „mirror trading“, kterého se nedávno dopustila Deutsche Bank?

U zrcadlového obchodu je na jedné i druhé straně ta samá osoba. Nemusí jít zrovna o obchod s akciemi, ale s jakýmkoliv aktivem. U kauzy Deutsche Bank je zajímavé, že vlastně nedostala pokutu za praní špinavých peněz, ale za to, že neměla dostatečná opatření, jak tyhle podezřelé obchody detekovat.

Je tohle cesta pro regulátory, jak potrestat banky v případě, že se jim nepodaří postihnout ten samotný akt praní špinavých peněz?

Určitě je to jedna z cest. Vyzdvihl bych ale třeba i práci ČNB, která nedávno odebrala licenci ruské ERB Bank, což vnímám jako velmi odvážný čin. Té bance předtím udělili licenci pro obchody v celé EU. V médiích proběhlo, že banka krachla, neboť neměla dost financí na pokrytí vkladů klientů a že tudíž ČNB zasáhla. Zákulisní informace ale říkají, že banka měla v Evropě a České republice financovat nějaké proruské zájmy a dezinformační kampaně.

Jakou roli vlastně hraje v praní špinavých peněz finanční sektor? Začněme u největších finančních institucí...

U velkých bankovních domů platí „too big to fail“ – že jsou příliš velké, než aby padly. Jsem si vědom, že by krach velkých bank způsobil chaos a společnost ho proto nesmí dopustit. Ty banky si toho ovšem jsou také vědomy a vnímám, že se podle toho chovají. Nechci paušalizovat, ale objevila se v minulosti spousta různých případů, kdy banky pomáhaly prát špinavé peníze. Třeba HSBC. Bylo tehdy prokázáno, že banka prala peníze pro drogové kartely, vedla účty teroristům, obchodovala se sankcionovanými zeměmi. Banky v takových případech dostávají pokuty, ze kterých si normální člověk sedne na zadek, ale jim se to zase rychle vrátí.

Co menší finanční instituce? Záložny směnárny, brokeři?

Proti nim se snáz zasahuje, nemají takové postavení jako velké banky.

Jaká je vlastně situace v České republice?

Odhaduje se, že v ČR se ročně generuje zisk organizovaného zločinu v řádech stovek miliard korun, průzkum protikorupční policie z roku 2010 hovořil o 700 miliardách ročně. I kdyby to byla polovina, stále je to velká částka. Policie je schopná v rámci trestního řízení za rok zadokumentovat asi sto miliard, z toho vrátí do rozpočtu a obětem asi 10 miliard. Je to velký nepoměr. Za tím zbytkem se schovává latentní kriminalita, kterou nejsme schopni odhalit. Může to být daňová kriminalita, obchod se zbraněmi, dětská pornografie, cokoliv.

A aby se tyto peníze legalizovaly a vypraly, musí se točit ve finančním sytému. Zločinci si je nemůžou nechat pod polštářem, protože se bavíme o stovkách miliard generovaných každý rok. Praní peněz je v podstatě trestný čin, který už negeneruje další výnosy. Praní ty zločince už stojí další výdaje. Vrátím se k HSBC – tam bylo dokonce prokázáno, že banka měla 20procentní provizi z toho, že prala špinavé peníze pro ten drogový kartel.

Jak je naše země připravená na boj proti praní špinavých peněz legislativně?

V České republice praní hodně souvisí s těmi zákony, které vytváříme. Já už jsem v médiích několikrát prohlásil, že jsme mistři ve vytváření legislativních zmetků. Uvedu příklad. Zákon o prokazování příjmů se týká majetku, kde finanční orgány zjistí rozdíl mezi legálním majetkem a skutečným majetkem vyšší než 5 miliónů korun. Finanční úřad, když vám doměří, že máte 100 miliónů nelegálně, neboť jste neprokázal původ majetku, vám ho prostě zdaní 15 procenty. A ještě vám dá penalizaci 50 procent z vyměřené daně. Takže pokud se bavíme o částce 100 miliónů, vy zaplatíte 15 miliónů plus 7,5 miliónu. Takže vám zůstane stále hodně peněz. A teď si vezměte, že HSBC prala pro ten kartel za 20procentní poplatek. U policie jsme dokumentovali příklady, kdy zločinci byli za legalizaci schopni dát klidně i polovinu majetku. Tenhle zákon o prokazování příjmů je tedy hodně nešťastný.

Další vtipnou věcí je zákon o financování politických stran. Tento zákon připouští, aby se z politiky dělal byznys. Do volebních kampaní se nasypou ohromné peníze, aby se opět po volbách formou veřejných zakázek dostávaly zpátky. I když jsme přijali nový zákon a zřídili Úřad na dohled nad financováním politických stran, politici stejně jaksi nepochopili smysl tohoto institutu, když v pětičlenném boardu sedí tři členové ČSSD a jeden, myslím, z ANO. Takže co po nich můžete chtít, aby odhalovali?

Jak byste nás srovnal, co se legislativy týče, s ostatními zeměmi?

Jsou oblasti, jako třeba trestní řád, kde patříme mezi špičku, alespoň v Evropě. U policie už nejsem dávno, ale pamatuji si, že jsme byli právními instrumenty dobře vybavení. AML zákon (anti-money laundering, tedy zákon o opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu) je pro celou EU stejný. Problémy jsou ale podobné všude. Praní je úzce spojené s korupcí a často tedy chybí politická vůle skutečně nastavit podmínky tak, aby systém nebyl zneužitelný. Uvedu další příklad.

Před pár lety se v Evropském parlamentu (EP) objevili dva novináři z britských novin Sunday Times, vydávali se za lobbisty. Nabízeli europoslancům za prosazení nějakých legislativních změn 100 tisíc eur. Peníze měly být vyplaceny za „poradenství“ pro jejich firmu. Takhle se měla krásně zlegalizovat korupce. Na nabídku kývl například bývalý rakouský ministr vnitra, nebo jeden slovinský a jeden rumunský europoslanec. Já v té době zakládal v policii síť AMON sdružující policisty zabývající se AML. Těšil jsem se, že ta kauza spustí větší zájem o tuto problematiku. Jediné, co se nakonec stalo, bylo to, že EP nechal zřídit registr lobbistů. Výsledkem je, že žádný novinář už nikdy nebude moct poslance takto otestovat, neboť si každý politik nejdřív v registru ověří, jestli to je lobbista nebo ne. Těch poslanců je asi 750, registrovaných lobbistů je teď přes dvacet tisíc.

Jak funguje mezinárodní spolupráce?

Z pohledu detekce u nás hraje prim Finanční analytický úřad (FAÚ, před 1. 1. 2017 Finanční analytický útvar). Už dlouhá léta jsou členy takzvané skupiny EGMONT, v rámci které komunikují i s jinými státy světa, a myslím si, že to funguje. Já jsem zase u policie spoluzakládal síť AMON. Zločinci neřeší hranice, naopak chtějí do praní zapojit země, o kterých ví, že nespolupracují.

Které třeba?

Možná se to změnilo, ale když jsme dřív oficiální cestou žádali o informaci například z Ukrajiny, čekalo se na ni roky. Nebo z jakékoliv africké země. Jsou to vždy dlouhé čekací lhůty. Na základě těchto poznatků vznikl AMON, stále se rozrůstá.

Vždy je to o komunikaci. Představte si, že vyšetřujete praní peněz, a ty peníze najednou opustí republiku například do Belgie. Musíte vědět, co tam hledat, a to vám řekne jen člověk, který je odtamtud. Takže musíte i vědět, s kým komunikovat. V Belgii například zahájí svoje vlastní šetření, na základě naší operativní informace. A pak spolu mluvíme, a když si řekneme ano, teď už na ty pachatele „máme nabito“, sdělíme si ty informace takovým způsobem, aby se daly použít u soudu.

Odbočíme k problematice bankovek s vysokou denominací. V Indii nedávno proběhla demonetizace nejvyšších bankovek, právě ve snaze bojovat proti nelegálním aktivitám. Jak se díváte například na pětiseteurovky?

Moje oddělení, když jsem byl u policie, často připomínkovalo různé věci. Tohle je záležitost, která opakovaně končí v šplíku – každý rok jsme namítali, že ta bankovka se musí zrušit, neboť ji používají jen drogový dealeři. Já jsem přívržencem úplného zrušení hotovosti. Zůstanu už navěky policajtem. Vyšetřování praní peněz je totiž o sledování toku – a pokaždé, když se někde vybrala hotovost a vy jste nebyli u toho, tak se ta stopa v podstatě ztratila.

Pětiseteurovka

Zdroj: Pixabay

Co česká pětitisícovka v porovnání s pětiseteurovkou?

Ta pětiseteurovka je samozřejmě pro zločince daleko zajímavější.

A jak vnímáte digitální měny?

V tom je budoucnost jak pro „práče“, tak pro boj proti praní. Navrhoval jsem vznik státní elektronické měny. ČNB by vydala elektronické peníze pro účely státních zakázek – bavíme se o 500 miliardách korun ročně, což je pořádný balík, který motivuje i spoustu i nečestných firem. Kdyby se tato oblast státních zakázek odehrávala v bezpečném virtuálním světě řízeném ČNB, tak by si každá firma ucházející se o státní zakázku založila elektronickou peněženku, došlo by k její identifikaci a kontrolu byl mohl provádět Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nebo FAÚ. Až kdyby ten regulátor řekl, nebo Úřad vlády konstatoval, že zakázka je v pořádku a hotová, dodavatel nebo subdodavatel by ČNB požádal o konverzi digitální měny do „reálných peněz“.

Už by se nestalo, jako v kauze ProMoPro, že si majitelé firmy na svoje osobní účty pošlou desítky miliónů za „ozvučení kongresového sálu“, když vlastně jejich firma děla fasády domů. Ta banka to nemůže tušit. Kdyby to bylo v elektronické měně regulované ČNB, tak by se to ani nestalo. To by museli být blázni, aby přišli za ČNB a řekli „my jsme firma, co dělá fasády, ale náhodou jsme udělali tohle, chceme vybrat v cashi čtyřicet mega.“ Tahle cesta tak nabízí zajímavé možnosti, jak ochránit státní zakázky. Netýkalo by se to všech zakázek, třeba jen těch nad 500 miliónů.

A co digitální měny bez centrální banky nebo státu v pozadí? Třeba bitcoin

Je jich celá řada. Každá měna, digitální nebo ne, je v podstatě hrozbou, pokud není monitorovaná, regulovaná a zároveň je směnitelná. Digitální měny jsou oblast, kam se bude pozornost „práčů“ obracet.

Co počítačové hry? Podařilo se někdy prokázat praní přes fiktivní měny v počítačových hrách?

Na to si musíme počkat, obecně platí, že zločinci jsou vždy napřed, a že orgány činné v trestním řízení ty trendy dohánějí. Víme, že se tam točí miliardy. Můžete si vytvořit virtuální postavičku ve virtuálním světě, zobchodovat tam co chcete a pak to vyměnit za hotovost.

Teď k Vašemu byznysu. Co vlastně nabízíte a komu?

Nabízím služby pro tzv. povinné osoby. Povinné osoby z hlediska zákona AML nejsou jen finanční instituce a mnohé doteď vlastně neví, že se jich to také týká – musí vědět, jak detekovat praní špinavých peněz a jak se v případě detekce zachovat. Pokud to nedodrží, může přijít sankce. Kontroluje to ČNB a FAÚ. V rámci toho zákona je nutné roční proškolení zaměstnanců, které, vzhledem ke svým zkušenostem od policie, nabízím zajímavou formou. Také nabízím simulaci praní špinavých peněz a financování terorismu, je to takový „mystery shopping“. Používám skryté kamery, najímám herce, kteří ten příběh odehrají a dají se tak odhalit nedostatky AML systému.

Stalo se někdy, že by si vás najala firma, u které by bylo očividné, že se chce naopak naučit peníze prát?

Naštěstí ne, i díky tomu, že jsem se vždy profiloval jako bojovník proti praní špinavých peněz. Hlásí se mi klienti, kteří to myslí skutečně vážně. Ví, že kdybych přišel na něco, co nesedí, tak bych pro ně nepracoval.

Kamil Kouba 16 let pracoval u Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, na problematiku praní špinavých peněz se zaměřoval 10 let. Řady policie opustil v hodnosti podplukovníka. Jako vedoucí oddělení AML (anti-money laundering) Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality spoluzakládal mezinárodní policejní síť AMON. Nyní se věnuje konzultační činnosti, školením a přednáškám o AML problematice.

Zdroj obrázku: LinkedIn