Pimco tvrdí, že snížení výdajů spotřebitelů zatížených dluhem a přísnější regulace finančních institucí povedou k tomu, že roční růst USA se bude roky držet na slabé úrovni kolem 2 %; současný vývoj tak je jen cyklickou vlnou, která po několika měsících pomine. Opačný názorový tábor tvrdí, že nepomine a že ekonomika bude tažena exporty a firemními investicemi. Její růst by se tak stabilizoval někde na 3 % (o tom, že pro akcie je tento rozdíl jednoho procentního bodu růstu zásadní, jsem zde již psal).
Co ale bude po těch několika letech Nového normálu, či Nového mixu, jak je zmíněná druhá alternativa někdy nazývána? Na jednu stranu jsou úvahy o tom, co bude někdy za pět let, marné - jediné, čím si můžeme být jisti je to, že to bude jinak, než jak to vymyslíme. V porovnání s marností našich jiných úvah to ale není zas tak špatné; tedy alespoň krátce:
--Na konci Nového mixu i normálu by mělo být oddlužení privátního sektoru v USA a některých dalších významných ekonomikách; ten by tak měl být schopen zvýšit svoje výdaje. Mix, či Normál se liší v tom, jak rychle toto oddlužení proběhne.
--Téměř bezpochyby budou jakékoliv známky dlouhodobě udržitelného vyššího růstu doprovázeny růstem cen komodit. Zlepší se tedy poptávková strana ekonomiky, ale zhorší se nabídková, dojde k přerozdělení bohatství směrem k vlastníkům komodit, zlepšení poptávky bude následně částečně utlumeno odčerpáním části příjmu díky vyšším výdajům za energie, atd.
--Oddlužení veřejného sektoru bude za oddlužením sektoru privátního zaostávat – vlády s ním budou o krok pozadu a budou „jistit“ agregátní poptávku (o tom „jistit“ si můžeme myslet co chceme). Za těch cca pět let tedy bude veřejný dluh stále relativně vysoko, což v kombinaci s oživující privátní poptávkou, rostoucími cenami komodit (a možná i nedobržděnou monetární stimulací) povede k vyšší inflaci a vyšším požadovaným výnosům (reálným i nominálním) na dluhopisových trzích a následně i u dalších aktiv.
--Co se týče měn, můžeme jen zaspekulovat, že renminbi bude mít ve světě vyšší váhu, dolar bude slabý, protože jeho význam v globálu naopak poklesne (což bude mít opět přímý důsledek na náklad kapitálu (výnosy dluhopisů), za který budou privátní i veřejné USA získávat peníze) a Evropa „poladí“ nedostatky spojené s eurem.
Podobných scénářů bychom vymysleli více, společným rysem mnoha z nich jsou budoucí relativně vysoké sazby a výnosy (ale argumenty bychom samozřejmě našli i pro dlouhodobé deflační „japonské“ scénáře). Co se týče nominálních výnosů, respektive inflace, měly by být akcie dobrou volbou. Co se týče růstu reálných výnosů a akcií, rád bych krátce připomněl následující:
Pokles reálných požadovaných výnosů/pokles reálného nákladu kapitálu způsobí skokový reálný nárůst cen akcií. Toto jednorázové nastavení cen (poskytující jednorázový velký výnos), by ale mělo být následováno stabilním obdobím výnosů nízkých (!), odpovídajících nižšímu nákladu kapitálu. A naopak – zvýšení nákladu kapitálu vyvolá skokově pokles cen, ale ty pak, nastaveny na úrovně odpovídající novým požadovaným výnosům, budou ročně růst/vynášet více. Samozřejmě, že v praxi do tohoto schématu musíme přimíchat přestřelování, podstřelování, přání, strachy a hamižnost nás investorů, atd. Na uvedený základní mechanismus bychom ale neměli zapomínat. Odpovědět na to, zda budou případné vyšší reálné požadované výnosy (sazby) pro akcie dobré lze následovně: Ne, budou sice vynášet v průměru každý rok více, ale až po prvotním poklesu.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.