Není to tak dávno, co se v českých médích široce probíral případ „úspěšného“ prodeje zlatých rezerv ČNB na konci devadesátých let. Centrální banka se tehdy pod vlivem klesajících cen kovu rozhodla zbavit téměř celé své držby zlata, a to za dnes směšně vypadající cenu 300 USD za troyskou unci. Nepochybuji, že úmysly promotérů tohoto rozhodnutí z tehdejšího vedení ČNB byly navýsost počestné, ovšem výsledek je z dnešního pohledu tragický. Jako omluvu je možno uvést, že cena zlata v této době vytrvale klesala a široce rozšířený názor tvrdil, že jako investiční instrument v portfoliích centrálních bank ztrácí drahý kov svůj význam a jeho nahrazení jinými aktivy, zejména státními dluhopisy USA, je velmi rozumný, téměř vizionářský krok. Nezapomeňme na to, že se psal rok 1998 a svět vypadal úplně jinak než dnes. Poblouznění pokrokem, který přinesla technologická bublina, zasáhlo spoustu chytrých lidí.
Asi proto mne přepadl velmi intenzivní pocit déja vu, když jsem si přečetl minulý týden článek, který popisuje, jak polostátní energetický gigant (745 CZK, -0,13%) prodává na forward zahraničním bankám svou desetiletou produkci elektřiny (více informací například zde). V článku se píše, že se jedná o pouhých 300 MW výkonu, což představuje cca. 2,5 % z celkové roční výroby, ovšem vynásobeno počtem let, to jest deseti, to již znamená celou její čtvrtinu a to už není tak málo. Vedení tvrdí, že se jedná o „pilotní“ projekt, tudíž v přípravě jsou asi další podobné transakce. Je až s podivem, s jakou houževnatostí a vytrvalostí jsou managementy státních a polostátních institucí schopny opakovat svá kontroverzní rozhodnutí.
Obě výše popsané transakce mají několik rysů shodných, ale i několik rysů diametrálně odlišných. Předně, nahrazení zlata dluhopisy v portfoliu devizových rezerv i prodej výroby elektrárenské společnosti na deset let dopředu jsou zásahy do bilance obou institucí s tak dlouhodobým dopadem, že jejich plody budou pravděpodobně sklízeny úplně jinými managementy, než kterými byly schvalovány. Pokud by se jednalo o ryze soukromou firmu, jejíž činnost není nikterak nepostradatelná pro chod společnosti , nechť si managementy dělají, co chtějí a vyřídí si to posléze s akcionáři. Ani centrální banka, ani téměř monopolní elektrárenská společnost však nesplňují tuto podmínku.
Jak se říká, každé přirovnání kulhá. Ne jinak je tomu v tomto případě. Hlavní otázkou je, co management dohnalo k takovéto transakci. Byl to podobně, jak v případě ČNB, strach z trvalého poklesu cen elektřiny v příštích letech? Domnívám se, že nikoli. Přestože ceny elektřiny nerostou stejně agresivně jako ceny jiných energetických komodit, dnešní nálada na trzích je diametrálně odlišná od nálady na konci let devadesátých. Tehdy se věřilo, že inflace je již navěky překonána a ceny komodit v informační společnosti nebudou nikdy hrát tak důležitou roli, jako ve společnosti industriální. Čínský průmyslový růst a tištění peněz s tímto přesvědčením rázně zametly. tvrdí, že si těmito operacemi zajišťuje marži na svých hnědouhelných elektrárnách. To je poměrně solidní argument v případě, že má fixně zajištěny na deset let taktéž ceny na straně vstupů (hnědé uhlí, emisní povolenky). Pokud tomu tak je, proti transakci nemohou být žádné námitky. Vedení již mnohokrát prokázalo, že jeho kroky jsou rozumné a směřují ve prospěch společnosti a jejich akcionářů. Doufejme, že v tomto případě tomu není jinak.