Přijetí eura přineslo několik výhod, zejména ve formě depolitizované monetární politiky v zemích, kde měly vlády sklony ke snižování hodnoty měny. Nicméně vedlo také k tomu, že monetární politika nemůže reagovat na šoky a vytvořilo ekonomické nerovnováhy v některých zemích monetární unie. Nyní jsou tu jen dvě možnosti: Radikální liberalizace, zejména na trhu práce, která zajistí flexibilitu nutnou v reakci na šoky. Nebo rozdělení eurozóny. Bohužel ale platí, že daná země nemůže opustit měnovou unii bez toho, aby opustila EU.
Vedle přímé destrukce unie existuje také alternativa ve formě monetární konkurence. Euro by mělo být měnou soupeřící s domácími měnami, jakákoliv vláda v unii by měla mít možnost užívat jakoukoliv jinou měnu. Včetně měn nových, měn vydávaných privátními subjekty, liber a dokonce i dolaru. Existence takto si konkurujících měn by zajistila, že se ECB zaměří na to, aby euro zůstalo měnou doprovázenou nízkou inflací. Podniky by mohly používat euro, smlouvy by se ale mohly uzavírat i v místních měnách. Transakční náklady by byly nízké a obchod v EU by byl stále podporován společnou měnou. Tato konkurence by spolu se společnou měnou nahradila monetární monopol a jednotnou měnu.
Zatímco by uvedené řešilo monetární problém unie, problém zadluženosti to neřeší. Jeho řešení spočívá v tom, že se vládní dluh stane problémem jednotlivých vlád a jejich věřitelů. Může dojít k defaultu a věřitelé se mohou při snaze o kompenzaci pokusit o získání aktiv dané země, jak navrhuje Robert Barro. Další dluh může být vydán v jakékoliv měně, jeho management by nebyl záležitostí, o kterou by se měla starat EU nebo ECB.
Tyto kroky povedou ke zvýšení konkurence, monetární stability a decentralizace v EU. U špatných dluhů je nutné si přiznat, že prostě jde o špatné dluhy. Ne je stále přebalovat a předstírat, že nějaká z dalších generací daňových poplatníků bude schopna je zaplatit. Potřebujeme EU, jejímž jádrem bude decentralizace a konkurence, ne centralizace a monopoly.
Uvedené je výtahem z “No More Monopoly Money for Europe”. Autorem je Philip Booth, profesor na Cass Business School, a Alberto Mingardi, ředitel Istituto Bruno Leoni.
(Zdroj: WSJ)