I když tomu lze ve světle událostí posledních dvou až třech let jen stěží věřit, finanční trhy kdysi bývaly relativně gentlemanským klubem. Jistě, odjakživa zde šlo o peníze a tam jde občas etika stranou, přesto se jen málokdo odvážil porušit základní pravidlo, které v anglickém originále zní – „My word is my bond“. Do češtiny by jej šlo přeložit zhruba jako „mé slovo je mým závazkem“, nejde však o úplně přesnou interpretaci.
Principem tohoto pořekadla je, že dané slovo platí a pokud se obchod jednou prokazatelně uzavře, nelze od něj couvnout. V širším kontextu je také reflexí faktu, že finanční trhy ve své podstatě stojí a padají s jednou jedinou věcí – důvěrou. Jakmile tato křehká květina uvadne a zmizí, je opravdu zle a začnou se dít nepěkné věci.
Posledních několik týdnů je však důkazem, že se časy mění a na výše uvedené rčení již nelze tak samozřejmě spoléhat. Pro toto tvrzení existují minimálně dva velmi přesvědčivé důkazy. Ten první se objevil na trhu CDS, alias jakýchsi „pojistek“ proti úpadku dlužníka. Ty nakupují držitelé dluhopisů jako ochranu, která se aktivuje v okamžiku prohlášení úpadku dlužníka a daný věřitel tak buďto neutrpí ztrátu žádnou, případně jen ztrátu velmi limitovanou. Arbitrem pro určení, zda k aktivaci „pojistky“ dojde je primárně ratingová agentura, sekundárně pak organizace ISDA (International Swaps and Derivatives Association). Právě ta se však na konci minulého týdne nechala slyšet, že navzdory vší logice a tržním konvencím navrhovaná restrukturalizace řeckého dluhu nepředstavuje tzv. „credit event“ (kreditní událost) a nedochází tak k aktivaci plnění z CDS kontraktů. Nevím jak vám, ale mě to zní jako změna pravidel uprostřed hry. Navíc jde o krok, který v zásadě nikomu neslouží ku prospěchu. Případní kupci CDS kontraktů budou do budoucna žít v právní nejistotě, zda právě jejich CDS-ko nebude autoritativně znevalidněno a oni tak nevyhodí peníze obrazně „z okna“. Státy s potřebou se financovat na finančních trzích budou platit vyšší úroky, protože investoři budou dvakrát zvažovat, komu peníze v prostředí nulové kreditní ochrany půjčí. Nikdo nevyhraje…
Druhý případ je mnohem těžší váha – Evropská centrální banka. Vzpomínáte si ještě, když Jean-Claude Trichet v květnu 2010 prohlašoval, že ECB rozhodně nejednala o nákupech dluhopisů předlužených zemí eurozóny? Netrvalo to ani týden a ECB s jejich nákupy začala. Poté, co ECB akumulovala více jak 7 miliard eur ve státních dluhopisech zemí jako Řecko, Irsko nebo Portugalsko (nyní nesoucí rating „junk“), J.-C. Trichet se nechal slyšet, že ECB rozhodně nebude jako kolaterál za půjčky akceptovat státní dluhopisy zemí, které jsou „de facto“ v bankrotu. Dá se tomu pánovi ještě něco věřit?
Jistě, lze argumentovat, že doba je velmi turbulentní a vyžaduje kreativní řešení, u kterých se nesmí trvat na dogmatech. Přesto velká většina veřejnosti minimálně od centrálních bankéřů očekává, že „do věci“ malinko vidí a mají situaci pod kontrolou. Pokud se jejich stanoviska mění několikrát za týden, důvěry to rozhodně nedodá…