Události posledních dnů a týdnů, kdy se často zdálo, že osud společné evropské měny visí na vlásku, proběhly jako nepřehledný vír zpráv, čísel, slibů, prohlášení a výkřiků. Orientaci v tomto zmatku a náhled s odstupem historické perspektivy okořeněný příměsí geopolitiky nabízí americký server Stratfor. Podle něj ovlivní výsledky posledního summitu EU na desítky let dopředu nejen chod evropské historie, ale budou mít dopady v celém euroasijském prostoru.
Analytici Stratfor vycházejí z několika základních premis:
1. Evropa nemůže fungovat jako jednotný celek, aniž by jej někdo řídil.
2. V současnosti je jedinou zemí disponující dostatečným hospodářským a populačním potenciálem na získání kontrolní pozice Německo.
3. Vedoucí role v Evropě není zadarmo. Vyžaduje velkou a trvalou finanční podporu slabších členů EU.
Schválením druhého řeckého záchranného balíčku ve výši 109 mld. EUR Německo učinilo strategickou volbu, a Evropa tak vstupuje do nové éry.
Vznik měnové unie zakotvený v roce 1992 v Maastrichtské smlouvě byl výhodným obchodem pro všechny zúčastněné. Periferním státům eurozóny umožnil zažít ekonomický rozkvět, který tyto země nezažily často po celá staletí. Třeba v Řecku klesla prémie výnosu státních dluhopisů oproti německým obligacím z 18 procent na méně než jedno procento, což pro představu znamenalo, že měsíční splátky z hypotéky na 200 000 USD klesly o 2500 USD. Německu Maastricht umožnil ponechat si faktickou kontrolu nad pro sebe tolik výhodnou měnovou politikou, jelikož ECB byla budována zcela po vzoru Bundesbanky. Němci díky tomu dosáhli nevídaného blahobytu, který nestál jediný lidský život, což s ohledem na hrůzy druhé světové války nebylo málo.
S krizí přišlo hluboké vystřízlivění. Ukázala se neudržitelnost realitního boomu, výnos řeckých i jiných obligací začal opět strmě stoupat a nyní je zhruba na původní (předintegrační) úrovni. A Německo se ocitlo před nepříjemnou volbou: buď nechat struktury dvou předchozích generací padnout a odepsat možnost, že Evropa (a s ní Německo) se ještě někdy stane velmocí, anebo eurozónu zachránit poskytnutím garancí na 2 biliony EUR dluhů, které státy eurozóny emitují každý rok.
Zpočátku německé vedení s jasnou odpovědí váhalo. Stabilizační fond (EFSF) vytvořený minulý rok se dal i při nejlepší vůli považovat za dočasné řešení. Kancléřka Merkelová se přitom musela ohlížet na domácí publikum, které mělo pocit, že zaplatilo již dostatečně velkou daň z eurosolidarity, a zároveň na evropské partnery dožadující se ujištění, že Berlín společný evropský projekt neodepíše.
Stojí za to se trochu více seznámit s EFSF. Na rozdíl od ostatních evropských institucí (kde má Německo velké, ale nikoliv rozhodující slovo), se fond řídí přímo pokyny Berlína. Fond není smluvně zakotven jako evropská instituce. Je to v podstatě soukromá banka, v jejímž čele stojí (překvapivě) bývalý vysoký úředník německého ministerstva financí. A jelikož ani prostředky poskytnuté fondu v minulém roce na zastavení dluhové krize nestačily, učinili Němci klíčové rozhodnutí, a sice přestavět EFSF zcela po svém.
Podle nových pravidel mohou problémové země přes fond získat tolik peněz, kolik jen chtějí – s německým dovolením. Nemusí se přitom již obracet na Radu EU (tedy ostatní evropské vlády). Splatnost veškerých takto nově vydaných úvěrů byla prodloužena ze 7,5 let na až 40 let, přičemž úrokovou sazbu státníci snížili na tržní sazbu, za níž si půjčuje samotný fond (nyní asi 3,5 %). Navíc, podle nových pravidel mohou být konvertovány i dříve vydané dluhopisy. EFSF získal pravomoci přímo nakupovat státní dluhopisy, a dokonce podnikat preventivní akce na podporu členů eurozóny, kterým hrozí problémy, aniž by bylo třeba předem dojednat podmínky sanace. Fond může také poskytovat úvěry státům, které se rozhodnou zachránit svůj bankovní systém (tak jako třeba Irsko). Jinými slovy, jedná se o gigantický program dluhové konsolidace pro veřejný i soukromý sektor. Získání peněz je podmíněno jen německým souhlasem, už ne čistě unijním.
Dluhopisy vydávané EFSF lze považovat za (dříve Německem tolik odmítané) eurobondy, na jejichž emisi budou slabší členové eurozóny zcela závislí. Finanční přežití těchto států tak bude zcela v rukou EFSF, což neznamená nic jiného než ztrátu finanční autonomie a její předání Německu.
Právě tento krok podle Stratfor otevírá novou kapitolu evropské historie. „Bez ohledu na jeho záměry se Německu nyní podařilo zvýšit vlastní vliv na ostatní členy EU, obzvlášť ty problémové. Nyní si může jednoduše přivlastnit velkou část národní suverenity svých partnerů. Na rozdíl od minulosti, kdy unijní struktury spíše omezovaly německý geopolitický potenciál, nyní evropská architektura německý potenciál posiluje. Země je opět na prahu velmocenského postavení. To sotva znamená obnovení Wehrmachtu, ale opětovný vzestup nutí ostatní hráče v euroasijském prostoru zásadně se zamyslet,“ uvádí analýza Stratfor.
Francouzi jsou napůl nadšeni a napůl zděšeni. Evropskou integraci vždy považovali za nástroj spoutání německého potenciálu a jeho využití ve svůj prospěch. Tato hra se jim podle všeho nyní vymyká z rukou.
Britové už mají ohledně své volby jasno, a to sice zůstat mimo jádro dvourychlostní Evropy. Veledůležité britské veto, na nějž se spoléhala i řada menších států (včetně ČR), totiž v rámci struktur, které pod svá křídla převzala německá orlice, ztratilo smysl. Velká Británie sice má zájem na přežití eura, ale na záchranu eurozóny nevydá ani penny. V nově vytvořených strukturách užší integrace nebude mít žádné slovo. Jasně to vyjádřil ministr financí George Osborne v rozhovoru pro Financial Times: „Podle mě musíme přijmout fakt, že pro fungování eura je nutné přistoupit k větší integraci v rámci eurozóny, a to je vcelku v našem národním zájmu.“ Připustil, že se jedná o radikální odklon od tradičního britského přístupu, který vždy podobný vývoj sledoval s podezřením, že se elitní skupina jádrových zemí pokusí diktovat podmínky ostatním.
Rusko cítí šanci. Kreml nikdy Bruselu nevěřil, jelikož Evropskou unii, tak jako NATO, považoval za organizaci, jejímž cílem je vyloučit Rusko z Evropy. Se vzestupem Německa by se vztahy mohly zjednodušit, obzvlášť když do čela Evropy nastupuje klíčový obchodní partner Ruska.
Zajímavá bude i budoucnost 12 států namačkaných mezi Německo a Rusko. Bělorusko, Ukrajina a Moldavsko už spíše spadají do ruské sféry, zatímco Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, ČR, Slovensko a Maďarsko pociťují stále větší vliv západního souseda. I když příliš nevěří ani Moskvě, ani Berlínu, nemají zatím žádnou alternativu. V posledních dvaceti letech toto dilema řešila „americká karta“. Jenže svět se mění. Spojené státy drtí kombinace vlastních problémů a tlaku nastupujících velmocí, hlavně v Asii. Region střední a východní Evropy tak čekají nejisté zítřky.
(Zdroj: Stratfor, FT, Economist)