Je příznačné, že zvýšený strop amerického zadlužení byl vykoupen škrty ve výši 2,4 bilionů USD a daně se nezvednou ani o cent. To mnoho lidí v USA považuje přinejmenším za zvláštní, možná i nespravedlivé. Ještě větší podiv ale neochota Ameriky zvyšovat daně vyvolává v Evropě. Řešení vyjednané demokraty a republikány odráží dlouhodobou tendenci Spojených států uplatňovat zdanění a redistribuci ke snížení nerovností ve společnosti v daleko menší míře než v ostatních rozvinutých ekonomikách.
Z dat OECD vyplývá, že průměrnému Američanovi spolykají daně méně než 30 % mzdy, což je o dost méně než téměř 50 % v Německu a Francii. Nejvyšší federální sazba daně z příjmu je 35 % (i když je k tomu třeba připočíst daně v jednotlivých státech unie), v Británii je to 50 %, a ve Švédsku téměř trestných 57 %. Americký stát je také daleko méně štědrý vůči chudým. Dávky v nezaměstnanosti jsou nižší a končí po šesti měsících (v rámci protikrizových opatření byly prodlouženy na 99 týdnů, avšak letos platnost tohoto benefitu vyprší).
Rozdíly v přístupu k přerozdělování podle ekonomů do velké míry souvisí se sociální soudržností. Zjednodušeně řečeno, země s etnicky a rasově jednolitějším obyvatelstvem jsou větší daňové zátěži a rozsáhlejší redistribuci skrze fiskální systém více nakloněny. Proto si možná Švédové tolik nestěžují na vysoké daně, na rozdíl od imigrantských zemí typu USA. Plyne z toho však také, že i společnostem s tradicí přerozdělování by se s růstem počtu přistěhovalců a jejich podílu na obyvatelstvu mohl takový systém začít zajídat.
Ještě zajímavější je zkoumat rozdílné názory na redistribuci v rámci jednoho státu. Velkou roli hrají přirozené sociální rozdíly. Podle průzkumu americké agentury General Social Survey z roku 2001 si 47 % černošského obyvatelstva (u něhož existuje větší pravděpodobnost, že bude pobírat sociální dávky) myslelo, že sociální výdaje jsou příliš nízké. U bělošské části populace to bylo 16 %. Naopak 55 % bělochů se domnívalo, že stát přerozděluje příliš, zatímco u lidí afroamerického původu si to myslelo jen 25 % dotázaných.
A co takhle podívat se na preference ohledně přerozdělování podle příjmu respondentů? Vzhledem k trendu rostoucí nerovnosti, který trvá už od 70. let minulého století, by takový průzkum mohl dát dobrý vhled do budoucího směřování fiskální politiky. Studie amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum (http://www.nber.org/papers/w17234) v tomto ohledu přichází s velmi provokativní hypotézou. Podle autorů mají ti nacházející se téměř u základu příjmové pyramidy (tedy téměř nejchudší) z velkého přerozdělování přinejmenším smíšené pocity.
Ekonomové tento již delší dobu známý a napovrch nelogický odpor vůči něčemu, co může člověku vlastně pomoci, vysvětlovali sociální mobilitou. Instalatér Joe nemá nic proti sníženým daním pro lidi s příjmy nad 250 000 USD ročně (i když si sám nevydělá ani pětinu), jelikož stále doufá, že jednoho dne se do této skupiny může dostat. Podle této teorie by podpora vyšším daním rostla se zvyšující se příjmovou nerovností. Jenže v posledních třiceti letech se v USA, Velké Británii a jiných rozvinutých zemích udál pravý opak.
Výše zmíněná studie přichází s hypotézou „averze vůči dnu“. Podle ní se lidé, kteří jsou jen pár stupínků od těch nejchudších, paradoxně staví vůči opatřením, jež by jim sice trochu pomohla, ale mohla by také ty z nejspodnějšího patra vystřelit na srovnatelnou úroveň, čímž by se dno posunulo na úroveň prvně jmenovaných. Autoři provedli sérii experimentů. Mezi studenty nerovnoměrně rozdělili částky peněz (odstupňované po jednom dolaru) a pak každému dali dva dolary s tím, že je mohou dát osobě (příjmově) nad, nebo pod sebou. Studenti, kteří byli jen několik dolarů ode dna, dávali svěřené dva dolary nejčastěji svým bohatším kolegům. Z jednoho jediného důvodu: aby ve hře zbyl ještě někdo chudší než oni sami. Tuto tezi podporuje i výzkum z reálné ekonomiky provedený agenturou Pew. Ti, co vydělávají jen trochu víc než je hranice minimální mzdy, se nejvíc staví proti jejímu zvýšení. Chudoba je možná skličující. Ale vědomí, že někdo je na tom ještě hůř, je vcelku účinná náplast.
(Zdroj: The Economist)