Na monitorech obchodních systémů opětovně naskakují několikaprocentní ztráty a investoři si stále dokola kladou tytéž otázky. Proč? Je to o nezaměstnanosti? Je to o realitách? Je to hladové Wall Street? Nebo snad o dluhové krizi v Evropě? A není to tentokrát zejména o nezodpovědné politice?
Standard & Poor’s svlékla Spojené státy z ratingu „AAA“ a svět se zatřásl. Finanční trhy „přes noc“ odepsaly přes jeden bilion dolarů hodnoty. Je příliš brzy hodnotit, v čem je to jiné, než kolaps Lehman Brothers v roce 2008. Za zamyšlení ale stojí vzkaz Standard & Poor’s. Ten je totiž především o politice.
V roce 2008 jsme pád Lehman Brothers brali jako zkázu světa, abychom již v únoru až březnu 2009 přijali přesvědčení, že všechno je „OK“. Finanční krizi privátních institucí (debatujme eventuelně nad veřejným rámcem tohoto podnikání) začaly řešit vedle institucí „soukromých“ (dejme se Fed) také instituce veřejné a politická rozhodnutí. A právě to dnes možná nahání největší strach. Rok 2008 byl přeci jen především o nezáchraně jedné a následně o záchraně dalších „too big too fail“ finančních institucí. Rok 2011 je o celých zemích a řešení jejich dluhů. O kredibilitě politiky na obou stranách Atlantiku, o (ne)přesvědčení, že za oba tábory jednají racionální, svéprávné osobnosti.
Snížení ratingu Spojených států od Standard & Poor’s nepřišlo proto, že by NEBYLY SCHOPNY dostát svým závazkům, ale proto, že veřejně prezentovaly ohrožení zájmů svých věřitelů a vznikla NEJISTOTA, že Spojené státy NEMUSEJÍ BÝT ZA URČITÝCH OKOLNOSTÍ OCHOTNY svým závazkům dostát. Vkradla se nejistota a ta nemá být slučitelná s nejvyšším kreditním hodnocením. Zatímco Moody’s a Fitch se rozhodly akcentovat schopnost platit a chybějící lepší alternativu, Standard & Poor’s akcentovala připuštění neochoty.
Již od léta 2007, jako „soukromá“ instituce, nastoupil se svým řešením Fed. Velká většina zdrojů skončila nikoli v ekonomice skrze banky, ale bankách samotných. Nepřišly programy řešící „too big to fail“, kromě bankovních ikon či bylo investováno i do ne zcela bankovních aktiv typu . I to roztočilo spirálu dalších a dalších kroků veřejně-politických. Veřejnou institucí s alespoň určitými kompetencemi k řešení výše uvedeného problémů je americká FDIC, zcela jistě ale ne s potenciálem zachraňovat svět.
Na pozadí rostoucí politické paniky, rozdmýchané debatami o navýšení dluhové hranice Spojených států, stojí dlouhodobé problémy americké ekonomiky i eurozóny (a to z dob při či před jejím vznikem). Je znovu a znovu omílané, že USA potřebují zaměstnanost, růst, dostatečné daňové příjmy ke krytí dluhů. Zajímavý pohled na zaměstnanost nabízí propočty Fedu v St. Louis. Na datech od poválečné doby do bubliny roku 2000 je vidět, že ve vlnách stoupal podíl zaměstnanosti k celkové populaci USA. Ze zhruba 57 % po druhé světové válce na bezmála 65 % v roce 2000. Již v tomto roce se vývoj otočil a dnes jsme bezmála na úrovních 50. let minulého století s 58 procenty. Těch osm procent je dost na zadělání hlubokých potíží ekonomiky, dlouhodoběji neřešených strukturálně, nevzniknuvších až s počátkem dnešní krize.
Podle některých názorů je Obamova administrativa první, která rezignovala na řešení těchto základních problémů, výměnou za snahu o politické hlasy změnami daní, sociálního a zdravotního zabezpečení. K řešení skutečných problémů chybí silné politické osobnosti. Zdůrazňuje to například dlouholetý sloupkař a ekonomický komentátor News Week, Washington Post či Fortune Allan Sloan.
Stalo se obyčejem v USA i Evropě posílat zaručené rady prvotní rozbušce Evropy - Řecku. Není tak úplně bez zajímavosti otočit kukátko a věnovat chvilku pohledu řeckého tisku na USA, Evropu a její pohled na Ameriku (a vztah s ní). Spojené státy od druhé světové války reprezentovala především síla umírněné pravice a liberální levice, tlačící na vzdělání, otevřenost ekonomiky světu a zřetelnost a čitelnosti americké síly, napsaly v tomto týdnu řecké Kathimerini s tím, že „podružné“ zůstávalo na okraji americké politiky. Republikáni zůstávali dle řeckého listu strážci zodpovědné fiskální politiky a čitelné diplomacie. Tento systém se nyní rozsypal.
Hledá-li ekonomika svůj „nový normál“ na ani ne půli plynu toho dosavadního, zdá se to být také politika, která neustále hledá svůj „nový normál“ v nižších a nižších patrech… Vyřešení nepořádku, nedůrazu a nekonzistence v politice tak může být jednou z cest, jak přispět k jasnějšímu kurzu ekonomiky a trhů.
(Zdroj: CNBC, Fortune, Fed, WSJ, NYT, Bloomberg)