Německo používá euro jako mechanismus pro udržení slabé měny, přičemž náklady nesou jeho sousedé. Fungování tohoto systému je patrné, pokud porovnáme Německo s Čínou. Mezi těmito zeměmi najdeme obrovské rozdíly, každá si ale vybrala růstový model založený na vysoké míře úspor jdoucí ruku v ruce s vysokými čistými vývozy. Z části je jejich úspěch založen na kulturním prostředí, které klade důraz na tvrdou práci, spořivost a výkonnost. Jejich vysoká konkurenceschopnost je ale dána také snahou chránit se proti nechtěnému posílení měny.
Mechanismus, který používá Čína, se od německé cesty velmi liší. Čína udržuje podhodnocenou měnu klasickou tržní intervencí. A protože má svou vlastní nezávislou měnu, nese plně náklady této politiky. Ochrana proti posilování renminbi totiž souvisí s hromaděním nízkoúročených amerických vládních dluhopisů. A každý nákup těchto papírů znamená odpovídající růst monetární báze, který zvyšuje domácí inflační tlaky. Ty jsou částečně tlumeny sterilizací, která sebou ale také nese náklady. Ty v celkové sumě určitě převyšují přínosy této politiky a mnozí se domnívají, že její zachování představuje jen důsledek moci exportního sektoru.
Jaký by nyní byl kurz samostatné německé měny, není možné přesně odhadnout. Boris Schlossberg, který stojí v čele výzkumu měnových trhů v GFT, se například domnívá, že by odpovídal dvěma dolarům za euro. Německo se ale nemusí pouštět do manipulace s kurzem, tuto práci za něj udělá členství v eurozóně. Tlaky na posílení eura jsou totiž vyrovnány tlaky na jeho oslabení pocházející z malé konkurenceschopnosti zemí jako Řecko či Portugalsko. Ty tak platí tím, že z jejich pohledu leží kurz eura příliš vysoko, zatímco z pohledu Německa je příliš nízko.
Jedním ze způsobů, jak by mělo Německo za uvedenou výhodu platit, je společný eurodluhopis. Skutečným problémem ovšem není otázka spravedlnosti, ale to, že měnová unie, ve které může každý člen získávat na úkor druhých, je vnitřně nestabilní. Eurozóna tak v delším období potřebuje změny. Je třeba mít lepší fiskální pravidla a větší fiskální centralismus. Ohledně pravidel může dobře posloužit švédský model, součástí centralizace by mohl být společný dluhopis. Stabilita musí být také podpořena reformou bankovního systému.
A Německo musí přemýšlet o tom, že reforma eurozóny znamená také změny v jeho vlastní ekonomice. Odklon od závislosti na exportech neznamená, že se jeho ekonomika musí vzdát svých předností. Znamená, že zaměstnanci a spotřebitelé budou více těžit z plodů své spořivosti, tvrdé práce a efektivity. Pokud má eurozóna přežít, nestačí snaha o změnu ostatních k obrazu svému. Německo se bude muset změnit také.
Autorem je Edwin G. Dolan, ekonom z Yale University.
(Zdroj: Economonitor)