Podle Jima O’Neilla byl růst akciových trhů zaznamenaný v minulých týdnech odrazem zlepšujících se dat z americké ekonomiky a rostoucí pravděpodobnosti měkkého přistání Číny. Dá se tak říci, že se Evropa odtrhla od zbytku světa – již nyní se nachází v recesi, která může být i hluboká. A její fiskální krize se namísto zlepšení pravděpodobně dále zhoršuje.
Nikdy tu nebylo mnoho důvodů pro to, aby země G20 Evropě pomáhaly. Proč by chudší země měly pomáhat tak mimořádně bohatému a úspěšnému regionu? Navíc eurozóna jako celek dosahuje malého přebytku běžného účtu a má zvládnutelný veřejný dluh, takže neexistuje potřeba kapitálu zvenčí. Problém představuje distribuce fondů uvnitř měnové unie. A není pravda, že eurozóna nemá žádný strategický plán. Ten vytvořili věřitelé v čele s Německem a je jasný. Dlužníci musí v dohodnuté periodě vyrovnat své rozpočty a provést ekonomické reformy, zejména zvýšit flexibilitu trhu práce a privatizovat. Věřitelské země a ECB poskytnou na oplátku likviditu a zabrání tak bankrotům. Otázkou je, zda tento plán může fungovat.
Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko dosahují dohromady deficitu běžného účtu ve výši 183 miliard eur, většinu tvoří veřejný sektor. Tento stav vyvažuje Německo s přebytkem 182 miliard eur, což je asi 5 % HDP. Každý rok se tak musí z Německa do periferie dostat přes kapitálový účet 5 % německého produktu, jinak se euro rozpadne. Do roku 2008 se tak dělo dobrovolně ze strany soukromého sektoru – většinou nákupem vládních dluhopisů periferie bankami. Od roku 2008 tento tok vyschnul a dokonce se obrátil. Do hry pak vstoupil veřejný sektor přímými půjčkami a mezinárodními transfery. Ty byly silně maskované rozvahou ECB, jsou ale velmi reálné.
Problém s implementací evropské strategie spočívá v tom, že v blízké budoucnosti by recesi jen zhoršila. Nic takového jako stimulační utahování neexistuje a už jistě ne v zemích, které nemohou přistoupit k devalvaci, či snížit své dlouhodobé sazby. Tyto země se nyní snahou o utahování jen honí za vlastním ocasem. Teoreticky by pomohlo, kdyby Německo souhlasilo s vyšším domácím růstem a přechodně vyšší inflací. To by usnadnilo změny, kterými musí eurozóna projít. V praxi ale nenajdeme známky toho, že by Německo souhlasilo. Přestože jde o nejlepší řešení i pro něj.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)