Je stále jasnější, že italský veřejný dluh není udržitelný. Je nutná jeho řízená restrukturalizace, jinak přijde chaotický default. Země by totiž se svým dluhem dosahujícím 120 % HDP, nulovým růstem a reálnými sazbami blížícími se 5 % musela dosáhnout primárního přebytku ve výši 5 % HDP jen na to, aby zadlužení stabilizovala. Přitom sazby již brzy dále porostou a růst HDP spadne do negativních čísel. Úsporná opatření, která prosazuje ECB a Německo, pak změní recesi v depresi.
I kdyby úsporná opatření nakonec vedla k udržitelnosti dluhu, Itálie a další země v podobné pozici by potřebovaly věřitele poslední instance. Ten by poskytoval podporu a eliminoval hrozbu rostoucích spreadů do doby, než bude obnovena důvěra trhů. A Itálie nepotřebuje v následujících dvanácti měsících refinancovat jen 400 miliard eur. Investoři dnes rádi prodají všechny investice do italských dluhopisů komukoliv, kdo je bude ochoten za současné výnosy koupit. Ať by to byl MMF, EFSF či ECB. Pokud se tedy objeví věřitel poslední instance, bude mu rychle nabízeno celých 1,9 bilionu italského dluhu. Plýtvání vzácnými zdroji na odvrácení nevyhnutelného by tak investorům jen umožnilo zbavit se svých aktiv. Navíc žádné peníze na podporu Itálie, Španělska a možná i Belgie v následujících třech letech ani k dispozici nejsou.
Italský dluh se proto musí snížit nyní, alespoň na 90 % HDP. Investorům může být nabídnuta výměna dluhopisů za nové s delší dobou splatnosti či nižším kupónem tak, aby jejich čistá současná hodnota bylo o 25 % nižší. Banky by mohly na čas předstírat, že neutrpěly ztráty a dostaly by možnost získat více nového kapitálu. Podobná restrukturalizace je lepší než návrhy na zdanění majetku či kapitálu, které v Itálii padají. Podobné kroky by ale znamenaly masivní propad spotřeby a zhoršení recese v depresi. Restrukturalizace se namísto toho dotkne i zahraničních investorů a propad domácí spotřeby bude tedy menší.
Ani restrukturalizace ovšem nevyřeší nedostatečný růst a recesi, nedostatek konkurenceschopnosti a velký deficit běžného účtu. Ty vyžadují reálnou depreciaci, která může dost dobře znamenat odchod Itálie a dalších zemí z eurozóny.
Uvedené je výtahem z „Italy’s Debt Must Be Restructured“ od Nouriela Roubiniho.
(Zdroj: EconoMonitor)