Ztratilo se již více jak jeden a půl roku nevydařenými a nedomyšlenými pokusy o řešení evropských problémů a nyní vidíme, že ani Německo nemá dostatečný prostor tuto party platit, prohlásil mimo jiné člen bankovní rady ČNB Pavel Řežábek v dnešním rozhovoru pro server Patria.cz. Cesta ven z krize se nyní podle něho ukazuje jako složitá a potřebný očistný proces v Evropě zatím k vidění není. Evropští politici by podle Řežábka měli obdobně jako vrcholní manažeři na svůj neúspěch reagovat uvolněním místa novým myšlenkám.
Patria.cz: Česká měna od rozhodnutí ČNB o ponechání sazeb beze změny z počátku listopadu oslabila vůči euru skoro o korunu až na 26,09 CZK/EUR. Listopadová prognóza počítá nejprve s mírným poklesem tržních úrokových sazeb a následnou stabilitou až do přelomu let 2012 a 2013. Kdyby koruna zůstala na těchto úrovních delší dobu, mohlo by to znamenat obrat v měnové politice směrem k jejímu uvolňování či přístup k intervencím?
Pavel Řežábek: Měnová politika je primárně o cenové stabilitě prosazované ve střednědobém horizontu. Kurz koruny k euru a dolaru je sice jedním z důležitých faktorů ovlivňujících domácí měnové podmínky, jeho vliv však nelze vnímat izolovaně od ostatních faktorů, které mohou jeho dopad do inflace kompenzovat. Mezi tyto faktory patří světové ceny komodit. Slabší koruna oproti listopadové prognóze pravděpodobně bude znamenat zvýšení nákladových inflačních tlaků. V případě, že bude nad rámec alternativního scénáře listopadové prognózy, který počítá se slabší korunou a se kterým je konzistentní stabilita úrokových sazeb, připouští prognóza zpřísnění měnové politiky. Prognóza je ovšem pouze podkladem pro rozhodování bankovní rady a ne vždy bankovní rada rozhoduje mechanicky v souladu s prognózou. Inflace je zatím tažena nákladovými a nikoliv poptávkovými tlaky, což dává jistou volbu při rozhodování o měnové politice.
Patria.cz: Váš kolega Mojmír Hampl v nedávné prezentaci zjednodušil dilema Německa v pozici lodivoda eurozóny na „smířit se s nižší kvalitou měny vs. dál podporovat integraci“. Jakou cestu z evropské krize byste nejraději viděl Vy?
Pavel Řežábek: K danému tématu jsem se mnohokrát vyjadřoval a upozorňoval jsem na rizika nezodpovědné fiskální politiky. Vzdají-li se státy vlastní měnové politiky, potom musí provádět o to zodpovědnější politiku fiskální.
Cesta ven z krize se nyní ukazuje jako složitá. Pokud by se Řecku od počátku identifikace problémů s přílišným zadlužením výrazně zpřísnily podmínky (samotný MMF by byl zřejmě výrazně tvrdší), vedlo by to i ostatní problémové státy k větší opatrnosti a rychlé reakci. Tím by se vyslal jednoznačný signál finančním trhům, které by nemusely celou situaci řešit rapidním zvýšením rizikových marží. Ztratilo se již více jak 1,5 roku nevydařenými a nedomyšlenými pokusy o řešení problémů a nyní vidíme, že ani Německo nemá dostatečný prostor tuto party platit. Vždyť jejich vládní dluh překračuje 80 % HDP, což je vysoce nad Maastrichtské kritérium. Bez zodpovědnosti a plnění závazků cesty není, kromě toho mají problémové státy majetek, který mohou prodat a tím získat manévrovací prostor.
Patria.cz: Hlubší ekonomická integrace v Evropě s sebou nese požadavek na harmonizaci daňového systému v rámci eurozóny. Dočká se podle Vás Evropa jednotné daně z finančních transakcí? Pokud ano, co to bude znamenat pro fungování finančních trhů? Jak by kroky směřující k omezení suverenity fiskální politiky členských zemí mohly ovlivnit českou ekonomiku?
Pavel Řežábek: Jednotná daň z finančních transakcí nepřinese zamýšlený efekt. Lze poukázat na negativní historické zkušenosti ve Švédsku. Vlivem podobných pokusů může být část finančního trhu vyvedena do jiných teritorií a Evropa se může dostat na periferii finančního světa. Považuji za laciná politická prohlášení, že do této situace přivedla Evropu výhradně nenasytnost finančních trhů. Na fungování finančního trhu měla zásadní vliv i pravidla oceňování rizik, která byla a priori vypracována pod tlakem skupiny velkých zemí a následně protlačena politickou silou do regulatorních pravidel (tzv. Basel II). Tato pravidla vedla k omezení diverzifikace aktiv spočívající v preferování vybraných druhů aktiv před jinými, k nedostatečnému oceňování jejich rizik a k následným systémovým problémům.
Jsem spíše přítelem volného trhu, svobody a zodpovědnosti. Kdyby v Evropě fungoval ve finančním sektoru volný trh, museli by se politici smířit s tím, že státy přijdou o své podíly v některých bankách a na jejich místo by nastoupil jiný a pravděpodobně zodpovědnější vlastník. Jestliže bylo politickým rozhodnutím banky zachránit a tím zachovat stávající vlastnickou strukturu, nelze tento „průšvih“ doprovázený morálním hazardem svalovat výlučně na finanční sektor.
V případě ČR mi připadá absurdní, aby byla aktuálně relativně přiměřená fiskální politika podřízena rozhodování z Bruselu, neboť tam se zadělalo na problémy ve veřejných rozpočtech. V první řadě jde o samotné nastavení Maastrichtských kritérií, která nazývám kritérii fiskální nezodpovědnosti, protože umožňují vyšší míru zadlužení nežli tempo ekonomického růstu. Pomyslným hřebíčkem do rakve pak bylo rozvolnění paktu stability a růstu a neuplatňování příslušných sankcí.
Nesdílím dosud tvrdě prosazovaný mainstream evropských špiček, že je Evropa celosvětově nejsilnější ekonomické uskupení se světově uznávanou rezervní měnou a má jen „nějaké“ problémy. Byl vybudován kolos na hliněných nohách a jeho tvůrci nás přesvědčují, že již bude dobře a pouze je třeba dát dohromady bilion eur. Nejen v reálném byznyse by mělo platit, že neúspěšný manažer odchází. V rámci evropských politických struktur toto zatím neplatí. To znamená, že očistný proces a získání dynamiky nového intelektuálního potenciálu v tuto chvíli nevidím, a proto přenos pravomocí z národní úrovně nemohu preferovat.
Patria.cz: Spolu se slábnoucí důvěrou v akceschopnost evropských politických špiček sílí tlak na silnější zapojení ECB. Má tento plán šanci na úspěch? Přinesl by podle Vás tento krok kýžený klid na finančních trzích nebo by pouze podkopal víru v nezávislost centrální banky eurozóny?
Pavel Řežábek: ECB má za úkol ve střednědobém horizontu držet inflaci pod 2% cílem a zároveň blízko tohoto cíle. Statut ECB nejde mimo rámec této definice. Jak jsem zmiňoval výše, fungování v rámci měnové zóny znamená, že fiskální politiky států tohoto uskupení musejí být o to zodpovědnější. Z tohoto pohledu nemůže být skutečným řešením problému zapojení ECB, neboť ho ani nezpůsobila, ani neprohloubila. Diskuze na téma, že by ECB měla být jakýmsi fiskálním věřitelem poslední instance zadlužených států je absurdní. Navíc je v přímém rozporu se statutem ECB, neboť tento statut přímo zakazuje financovat jednotlivé státy. V akademické i praktické rovině panuje jasná názorová shoda na nezbytnost oddělené a nezávislé měnové politiky. V krajním případě by se tedy slušelo přestat předstírat nezávislost a podřídit ji rozhodnutím Evropské komise či Evropského parlamentu. Takové rozhodnutí by ovšem mělo nedozírné následky.
Patria.cz: Poslední předpověď pro výkon tuzemské ekonomiky od OECD hovoří o řádově čtvrtinovém zvolnění tempa růstu HDP mezi letošním a příštím rokem při mnohem výraznějším útlumu dynamiky exportu. Bude tuzemská poptávka v čele s domácnostmi tou silou, která udrží českou ekonomiku v dostatečné vzdálenosti od recese?
Pavel Řežábek: Spotřeba domácností se bude odvíjet od růstu příjmů a situace na trhu práce. Protože ani státní rozpočet při nízkém růstu ekonomiky a umírněné odpovědné fiskální politice nebude vytvářet poptávkové impulzy, bez stabilizace ekonomickopolitické situace u našich hlavních odběratelů nelze očekávat zlepšení. Podtrhuji, že jsem odpůrcem interpretace, že by tzv. keynesiánský přístup zvyšování poptávky státními výdaji mohl mít z dlouhodobého pohledu pozitivní efekt. Řešení negativních dopadů se tímto způsobem zpravidla oddálí a navíc vždy prodraží, takže s přihlédnutím k nutnosti budoucího splacení těchto výdajů bude dopad v součtu vždy záporný.
Patria.cz: Stabilita tuzemských domácnostní a firem je důležitá také pro bankovní sektor. Jak zaznělo i z ČNB, zadlužení tuzemských domácností je relativně nízké v relativním srovnání, jiný obrázek ale nabízí jeho úroveň k jejich aktivům (majetku). Tuzemské banky ve druhé polovině roku hlásí oživení úvěrování, zároveň ale zchlazení tempa v příštím roce. Jaký očekáváte vývoj u špatných úvěrů, rizik a hospodaření tuzemského bankovního sektoru v příštím roce?
Pavel Řežábek: Také nesouhlasím s tvrzením, že zadlužení tuzemských domácností je relativně nízké. Tyto statistiky vycházejí z poměru k HDP. Přepočteme-li poměr zadlužení k příjmům nebo aktivům domácností, statistika už tak příznivě nevychází. Povaha českého občana má naštěstí historicky blíže spíše k rakouské nebo německé povaze, tzn. že čeští občané v průměru spíše spoří a více myslí na budoucnost. I z tohoto pohledu jsou vklady obyvatelstva dosud vyšší nežli poskytnuté úvěry a tento stav považuji za chvályhodný a stabilizační prvek. V ČR máme celkový poměr vkladů a úvěrů 1,3, což nám většina západoevropských vyspělých ekonomik může jen závidět. Z tohoto pohledu by v obecné rovině nemělo hrozit zamrznutí úvěrů.
Bohužel jsme součástí vyspělé Evropy, která prožívá těžké období a dopady se následně projevují i v ČR. Z tohoto pohledu hrozí potenciálně úvěrové riziko, které jsme se snažili zachytit v nedávno zveřejněných zátěžových testech, podle kterých se pokles podílu úvěrů v selhání nejspíše brzy zastaví a pokud nenastane velmi silná recese, měl by se podíl u domácností mírně zvyšovat k 6 % a u podniků k 9 %. Pokud nastane silná recese, jak předpokládá zátěžový scénář posledních zátěžových testů, rostly by samozřejmě podíly výše. I přes abnormální šoky zátěžového scénáře vyšel bankovní sektor z tohoto testu co se týče hodnocení celku jako stabilní a schopný díky vysokému kapitálovému polštáři problémy ustát.
Patria.cz: Nakolik současná situace, kdy finanční trhy jsou ovládány prohlášeními evropských politiků, komplikuje kvalitu výhledu centrální banky? Jak byste v tomto prostředí zhodnotil model inflačního cílení?
Pavel Řežábek: Reálná ekonomika potřebuje základní jistoty. Jednou z těchto kotev by měla být čitelná a transparentní měnová politika. Měnová politika prošla stádii vývoje cílování různých veličin, až dospěla ke svému stávajícímu vrcholu, tj. cílování inflace. Režim cílování inflace se ukázal jako efektivní měnověpolitický režim, který navíc v průběhu krize umožňuje přiměřeně neagresivně reagovat na kurzové výkyvy či komoditní šoky. K zajištění dostatečné rezistence vůči politikům, kteří by zamýšleli tento režim „inovovat“, slouží samotný statut ECB i národních centrálních bank, které deklarují nezávislost měnové politiky či zákaz přijímání pokynů od politiků či vlády. Z tohoto pohledu transparentní měnová politika založená na jasně definovaném cíli je pro ekonomiku přínosem a jakékoliv zpochybňování považuji za nebezpečné. To samé platí i o nezávislosti rozhodování o devizových rezervách.