„Kvantitativní uvolňování (QE) je jako šílená tetička zamknutá v pokoji, kterou její rodina pouští ven jen za zvláštních okolností,“ prohlásil před časem bývalý funkcionář Fedu Alan Blinder. Se zhoršující se situací ve světové ekonomice se ale nekonvenční nástroje měnové politiky pro centrální bankéře stávají nejen stálicemi, ale i nezbytnými doplňky tradičních metod usměrňování ekonomiky.
Fed drží úrokovou míru v pásmu 0,0 -0,25 % už třetím rokem. Sazby na historických minimech udržují i centrální banky v Británii a Japonsku. ECB se k nim podle všeho připojí letos. Elga Bartsch z očekává, že v polovině roku přijde pokles evropské sazby z 1 % na 0,5 %, přičemž níže už ECB z technických důvodů jít nemůže. Mezitím rozvahy všech čtyř centrálních bank kvůli nákupům různých cenných papírů nabobtnaly do kolosálních rozměrů.
Řada centrálních bankéřů nemá hrátky typu QE příliš v lásce. Mimořádné okolnosti – nízká inflace, nominální úrokové míry na nule, volné výrobní kapacity a fiskální politika paralyzovaná vysokou zadlužeností států – budou ale podle všeho nějakou chvíli trvat, takže se z nekonvenčních nástrojů stávají standardní konvenční, s nimiž se v blízké budoucnosti jen tak nerozloučíme. „Tetičku už znovu zamknout nepůjde,“ shrnuje situaci Blinder.
Jak dlouho to může trvat? V Japonsku je úroková míra na nule prakticky od roku 1999. Tamní centrální banka od té doby nakoupila snad všechno, co si lze představit: státní i soukromé dluhopisy, komerční papíry, podíly ve fondech i realitních trustech. Minulý rok nabídla speciální půjčky na podporu dlouhodobých investic a obnovu oblastí postižených zemětřesením a tsunami. Tato opatření zabránila hlubší recesi, ale ne deflaci a stagnující zaměstnanosti. V Evropě a USA je podobný výsledek nepravděpodobný.
Fed bude nyní zveřejňovat projekci vývoje svých sazeb. Chce tak investory přesvědčit, že před rokem 2014 s utažením počítat nelze, což by mělo stlačit níže dlouhodobé úrokové míry. Podle posledních odhadů americká centrální banka očekává letos růst mezi 2,5 a 2,9 %. Soukromý sektor je méně optimistický, i když dobrá makrodata z poslední doby by mohla Fedu dát za pravdu. Pokud se tak nestane, spuštění třetího kola QE je dost pravděpodobné. Podobně vypadá situace ve Velké Británii, kde centrální banka prognózuje 1,2% růst, přičemž privátní investoři počítají s horším číslem. Bank of England tak pravděpodobně začne znovu nakupovat státní dluhopisy.
Pozornost se nyní soustředí na ECB. Banka v omezené míře nakupuje státní dluhopisy a štědře úvěruje soukromé banky, přičemž obě operace popisuje ne jako měnovou politiku, ale jako opatření k obnově likvidity finančního systému, které mají umožnit opětovné fungování běžných nástrojů měnové politiky. Jelikož ale ve výsledku ECB pumpuje obrovské sumy do bank v eurozóně (přes tříleté úvěry), toto rozlišení přestává mít smysl. Peníze mají být použity na nákup státního dluhu, úvěry domácnostem a firmám, nebo na sníženích potřeb refinancování samotných bank. Ve všech případech je důsledkem růst ceny soukromých i státních dluhopisů a snížení jejich výnosů, což není nic jiného než mechanismus QE. Když se před nedávnem novináři zeptali prezidenta ECB Maria Draghiho, jestli už ECB neprovádí QE, odpověděl lišácky: „Každá jurisdikce má nejen svá pravidla, ale i svůj vlastní slovník.“
Tříleté úvěry ECB přinesly finančním trhům úlevu, ale jde jen o „dočasné řešení“, jak to nazval guvernér japonské centrální banky Masaaki Shirakawa. Pokud by i ono selhalo, mohla by se ECB uchýlit k nákupům soukromého dluhu (bankovních a korporátních obligací), v čemž jí, na rozdíl od státních dluhopisů, nic nebrání.
Mezitím si někteří lámou hlavu nad efekty ukončení nekonvenční měnové politiky. Co se stane na dluhopisových trzích, až začnou centrální banky své pozice redukovat a obligace prodávat. Standardní reakcí je, že budou jednoduše dluhopisy držet do splatnosti. To ale podle sloupkaře Buttonwooda z týdeníku Economist není odpověď. Každý rok je třeba určitou část dluhopisového portfolia splatit, nebo refinancovat. Pokud obligace „nepřerolují“ centrální banky, soukromý sektor musí rozšířit své dluhopisové portfolio. „Hotovostní efekt je stejný, jako kdyby centrální banka prodala odpovídající množství splatných dluhopisů,“ píše Buttonwood.
Pochyby o výsledku QE má i Joseph Stiglitz: „Pokud má program nákupu státních dluhopisů vést k vyšším cenám akcií a dluhopisů, jejich pozdější prodej by měl zase vést k poklesu cen. Jestliže s tím trhy počítají, pak očekávání budoucího poklesu cen omezuje jejich dnešní růst.“ A přidává další dva negativní efekty: „Jednak centrálním bankám hrozí velké ztráty. Skutečnost, že centrální banka nepoužívá účetní metodu přeceňování podle tržní hodnoty (mark-to-market), ztráty nijak nezmenšuje. Zadruhé, pokusy skrýt tyto ztráty by mohly omezit prostor pro tvorbu měnové politiky.“ Centrální bankéře čekají nelehké roky.
(Zdroj: The Economist, Buttonwood´s notebook)