ECB má vážný problém s komunikací. V poslední době provedla několik nekonvenčních kroků, jako např. nákup vládních dluhopisů, přijímání kolaterálu pochybné kvality a masivní nárůst její rozvahy. Ty v podstatě představují skryté kvantitativní uvolňování. A v tom tkví onen problém, protože její kroky nebyly dopředu oznámeny a vysvětleny veřejnosti, dokonce se ani neváží na nějaký cíl. Krátce řečeno, ECB špatně zvládá management očekávání, který ovšem znamená nejdůležitější přenosový kanál monetární politiky.
jde v kritice ještě dál a tvrdí, že ECB dokonce očekávání destabilizuje: „ECB nabízí jen omezené ex ante vysvětlení nákupu aktiv, jejich objem zveřejňuje pouze zpětně, a to bez informací o jejich struktuře. Nákupy nemají žádný předem ohlášený kalendář a trh tak u těchto intervencí čelí výrazné nejistotě. Podobně se ECB chová i v jiných oblastech... Frustrující byla zejména komunikace týkající se poskytovaných úvěrů. Zatímco ECB dávala najevo, že s poskytováním této pomoci váhá, fakticky ji ale prováděla, a to ve velkých objemech, čímž se efektivita její politiky snižovala.“
Řešení problému, který má ECB s komunikací, by bylo jednoduché. Kdyby si stanovila za cíl nominální HDP, podpořila by přímo a agresivně nedostatečnou agregátní poptávku a přitom by stále měla dlouhodobou nominální kotvu. To, že by cíl byl stanovený na základě úrovně nominálního HDP, by představovalo jasný signál veřejnosti, že ECB nakoupí (nebo prodá) tolik aktiv, kolik bude na dosažení předkrizového trendu nominálního HDP třeba. Vyřešilo by to mnohé problémy spojené se zadlužením v eurozóně, snížila by se nejistota a nárůst agregátní poptávky by byl z větší části vyvolán změnou chování veřejnosti. Ta by totiž v očekávání dalších kroků ECB změnila svá portfolia a tím i nominální výdaje. Sledovat současné zmatečné chování ECB je naopak vysoce frustrující.
(Zdroj: Blog Davida Beckwortha)