O výhodách, které Německu přinese zavedení společné měny, se diskutuje již od vzniku eurozóny. U její periferie bylo jasné, že bude těžit z růstu důvěry a stability. U Německa to ale byla jen širší obchodní integrace a někteří se domnívali, že jako kompenzace za členství v rizikovější skupině zemí je to málo. Současná krize pak těm, kteří tvrdí, že se Německo nikdy členem eurozóny stát nemělo, poskytuje další argumenty.
Pokud se ale podíváme na to, jak si německá ekonomika vedla během prvních 12 let existence eura, vidíme následující: Této zemi se povedlo snížit relativní náklad práce, čímž podpořila své exporty, dosáhla velkého přebytku běžného účtu a rychlejšího růstu produktu. Podle některých by to měl být model i pro ostatní země, ale jak poukazuje například Paul Krugman, všechny země nemohou dosahovat přebytku běžného účtu.
Krugman dokonce uvádí, že Německo se snažilo snížit své náklady práce již dříve, nebylo ale úspěšné. Zavedení eura však zafixovalo měnový kurz a vyvolalo příliv kapitálu do periferie, což se vzápětí projevilo tamní vyšší inflací. Německá inflace byla sice také pozitivní (takže žádná bolestivá dezinflace), ovšem menší. „Němci si myslí, že jejich úspěch představuje odraz jejich snahy. Ve skutečnosti byl ale z velké části způsoben inflačním boomem ve zbytku Evropy,“ píše Krugman.
Podobné argumenty mají společného to, že Německu prospělo euro nečekaným způsobem – tím, že zvýšilo jeho relativní konkurenceschopnost. S tímto argumentem souhlasím, ale je nutné dodat ještě něco. Ne všechny země eurozóny prošly obdobím vyšší inflace. Srovnejme Německo a Francii. První graf ukazuje vývoj jednotkových nákladů práce:
Od zavedení eura rostly jednotkové náklady práce ve Francii rychleji než v Německu. Francie se tak podobala mnoha zemím na periferii. Tato ztráta konkurenceschopnosti ovšem nebyla vyvolána vyšší inflací, protože ta se ve Francii vyvíjela podobně jako v Německu, jak ukazuje druhý graf:
Porovnání Francie s Německem tak nepodporuje výše uvedené argumenty – Německo netěžilo z inflace ve Francii, ale ze snahy o snížení svých mezd (samozřejmě v relativním vyjádření). Euro však mohlo hrát roli i zde. S vlastní měnou by pro Německo bylo těžké dosáhnout „konkurenční devalvace“. Pokles mezd a cen by byl totiž doprovázen posilující měnou – markou. Pro zemi, která se zaměřuje na udržení nízké inflace a silné měny, je totiž obecně dosažení devalvace těžké. Pokud je ale kurz pevný, tlak na domácí mzdy a zahraniční inflace umožňuje snížit jednotkové náklady práce a zvýšit exporty. A tím euro Německu prospělo.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse)