Po řeckých volbách, které se konaly 6. května, se mezi investory orientujícími se na makroekonomický vývoj vytvořil konsenzus ohledně dalšího vývoje v eurozóně. Ten říkal, že Řecko z měnové unie odejde neorganizovaným způsobem a že to vytvoří vážné problémy pro španělský a možná i italský bankovní systém. Následující krize pak konečně donutí Němce k plnému řešení krize, které proběhne pravděpodobně přes rozvahu ECB. Tento scénář byl z hlediska globálních rizikových aktiv považován za optimistický.
Od té doby se ale mnohé změnilo. Investoři pochopili, že Řecko možná ještě dlouho zůstane v eurozóně, což bude samo o sobě působit negativně. K tomu se ale prudce zhoršila situace ve španělském bankovním sektoru, která se musí řešit bez ohledu na to, co se stane v Řecku. Evropská komise tak navrhuje vytvoření „bankovní unie“ a zdá se, že tato její myšlenka je v principu podporována i ze strany ECB. Investory ale uvedený návrh možná neuklidní. Taková unie by totiž musela splňovat několik podmínek a každá z nich je problematická:
Musely by platit společné požadavky na minimální výši kapitálu, vývoj za poslední rok ale ukazuje, že takový cíl není reálný. Zejména Francie a Německo požadovaly, aby byly kapitálové požadavky stanoveny na úrovni jednotlivých zemí. Jednotlivé vlády také nebyly příliš ochotné v tom, aby regulátoři z eurozóny zkoumali domácí bankovní systémy jednotlivých zemí. K tomuto postoji je vedly obavy z toho, že daňové poplatníky zatíží zvýšené kapitálové požadavky. Pokud by byly rekapitalizovány ze společných fondů, tento postoj by se musel změnit, protože společné financování vyžaduje společný dohled. Problém je i s náklady, které by přinesl společný systém pojištění vkladů. Ten by totiž mohl vyvolat velmi vysoké transfery z Německa a dalších zemí jádra unie směrem k držitelům depozit na periferii.
Problematický je i společný fond na rekapitalizaci bank. V případě Španělska nakonec pravděpodobně dojde k tomu, že bude použit ESM (podle bude celkem třeba 150 miliard eur). V současném systému by tyto prostředky musely být poskytnuty španělské vládě a ta by je pak směřovala k bankám. To by ale zvýšilo vládní dluh v době, kdy se vláda stává insolventní. Navíc by musela splnit podmínky, které jsou pro ni jen těžko přijatelné. Je proto nutné směřovat finance z ESM přímo k bankám, ovšem to by pak přeneslo riziko ze španělské vlády na evropské daňové poplatníky. A to je bez dodatečných podmínek podle všeho zase nepřijatelné pro Německo.
Pokud bude nakonec dosaženo dohody a ESM poskytne první nutnou finanční injekci odhadovanou na 75 miliard eur, bude to krok vpřed. Pokryje se tak ale jen zlomek italských a španělských finančních potřeb. ESM v současnosti není dost velký na to, aby tyto potřeby zvládl celé, a to zůstává nadále jádrem celého problému.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)