Jak by vypadala ekonomická politika v eurozóně v případě, že by byla federálním státem spravovaným podobně jako USA? Při hledání odpovědi na tuto otázku budeme o eurozóně uvažovat jako o celku a posoudíme její celkovou ekonomickou situaci. Jak ukazuje následující graf, očekávaný růst v tomto roce je v eurozóně velmi nízký a drží se pod růstem potenciálním. K tomu roste nezaměstnanost, klesá průmyslová produkce i reálné mzdy.
I přesto, že ECB drží
sazby velmi nízko, výnosy dlouhodobých vládních dluhopisů leží v eurozóně v průměru vysoko. Zatímco ve Spojených státech se tyto výnosy drží pod úrovní nominálního růstu, v eurozóně jsou vysoko nad ní, což má na růst negativní vliv. V eurozóně probíhá oddlužení domácností a firem, ve Spojených státech si ale opět půjčují. Podmínky na úvěrovém trhu jsou tam uvolněné, v eurozóně se zhoršují. Eurozóna dosahuje poměrně malého fiskálního deficitu, strukturální deficit se letos přiblíží úrovni 2,5 %
HDP, ve Spojených státech to ale bude více než 6 %, jak ukazuje druhý graf.
Eurozóna jako celek nyní dosahuje vnějšího přebytku, Spojené státy velkého deficitu. V jejich případě nejde o důsledek vývoje exportů, ale importů, které podporuje silná domácí poptávka. Kurz eura je i přes jeho nedávné oslabení nadhodnocený asi o 15 – 20 %.
Celkově tedy můžeme říci, že na rozdíl od USA eurozóna nevykazuje žádné známky oživení. Naopak v ní dochází k roztáčení spirály deprese, kdy klesá zaměstnanost a příjmy, investice jsou slabé i přes vysokou ziskovost firem. Podobná je situace u exportů, které tíží silné euro.
Jakou politiku by tedy eurozóna uplatňovala, pokud by byla federálním státem jako USA? Zkušenost této země ukazuje, že by přišlo další kvantitativní uvolňování, tedy nákupy vládních dluhopisů centrální bankou (doposud byl podobný program v eurozóně jen velmi malý). Ve Spojených státech přitom nevedl pokles výnosů vládních dluhopisů k podpoře úvěrového financování domácností či trhu s bydlením. Pravděpodobně ale podpořil ceny aktiv, snížil zátěž, kterou sebou nesou hypotéční úvěry a pomohl i firemním investicím. ECB by tak ve federální eurozóně zřejmě ve velkém měřítku nakupovala dluhopisy zemí, u kterých se výnosy vládních dluhopisů drží velmi vysoko (Španělsko, Itálie).
Pravděpodobně by docházelo i ke zpomalení tempa snižování fiskálních deficitů. Jestliže má federální stát vnější přebytky, může dosahovat velkých fiskálních deficitů delší dobu, protože je financován domácími úsporami. Problém eurozóny ale nyní spočívá v tom, že tyto úspory již netečou ze severu na jih. Jde tedy o problém toku úspor v rámci unie, ne o problém jejich celkového nedostatku.
ECB by také neměla mít problém s politikou zaměřenou na oslabení eura. Jednotkové mzdové náklady totiž klesají a dá se tedy čekat nízká inflace. Politika ECB by tak měla zahrnovat kvantitativní uvolňování, velmi nízké sazby a výnosy dlouhodobých dluhopisů. Celkově se domníváme, že pokud by eurozóna fungovala jako federální stát, pravděpodobně by současné krizi nečelila.
(Zdroj: Natixis)