V roce 2008 bylo Lotyšsko považováno za typický příklad země, kde se boom změnil v úpadek. Mezi lety 2005 a 2007 dosahoval růst produktu v průměru 10 % ročně, deficit běžného účtu vzrostl na více než 20 % HDP. Na počátku roku 2008 boom skončil, produkt klesl o 10 %, fiskální deficity prudce rostly, kapitál opouštěl zemi a rezervy rychle klesaly. Léčba se zdála být jasná: Prudké oslabení nominálního kurzu a postupná fiskální konsolidace. Vláda ale chtěla udržet pevný kurz, částečným důvodem byl její závazek vstupu do eurozóny, vedle toho bylo 90 % úvěrů v eurech a panovaly obavy z rozvahového efektu.
Mnozí se však domnívali, že náklady s udržením pevného kurzu vyústí v pohromu či minimálně v dlouhodobý a bolestivý proces, který bude nakonec stejně ukončen oslabením kurzu. Tento názor jsem zastával i já. Odhodlání vlády a jejích evropských partnerů ale bylo silné a dnes dosahuje Lotyšsko jednoho z nejvyšších růstů v Evropě; kurz je stále pevný a rozpočtová bilance se spolu s bilancí běžného účtu nachází blízko rovnováhy. Nutné změny proběhly na základě prvotního prudkého poklesu produktu, po kterém následovalo zvýšení konkurenceschopnosti poklesem mezd a následně i růstem produktivity. Růst byl nejprve obnoven poptávkou ze zahraničí, nyní ale nabírá na významu poptávka domácí. A pokud v Evropě nepřijde kolaps, růst by měl pokračovat i nadále.
Je výše popsaný vývoj úspěchem? Ekonomické a sociální náklady tohoto procesu byly vysoké. Produkt se v roce 2009 propadl o 19 % a momentálně se nalézá stále 15 % pod vrcholem dosaženým v roce 2007. Nezaměstnanost vzrostla na více než 20 % a nyní se drží na 16 %. Byla jiná alternativa? Pravdou je, že se to nikdy nedozvíme. Je ale jasné, že i při pevném kurzu se dnes zdá pravděpodobné, že bude dosaženo úspěchu i přesto, že se nám to zpočátku zdálo téměř nemožné. Za hlavní příčiny úspěchu můžeme považovat následující:
Před propadem panoval silný boom, takže lidé částečně chápali, že pokles ekonomiky představuje návrat k normálu, který koriguje výstřelky minulosti. Fiskální konsolidace měla podporu společnosti, která byla připravena snášet bolestivé důsledky. Roli zde pravděpodobně hrála i zkušenost s přechodem z centrálního plánování na tržní ekonomiku z 90. let. Mzdy byly flexibilní, tedy alespoň relativně k evropským standardům. Celý proces odstartoval dramatický pokles mezd ve státním sektoru, který spolu s vysokou nezaměstnaností tlačil i na pokles mezd v sektoru soukromém. Tyto mzdy ale klesly mnohem méně a musíme doufat, že konkurenceschopnost bude nadále zlepšovat rostoucí produktivita. Potenciál je v tomto ohledu stále vysoký.
Lotyšsko je malou otevřenou ekonomikou, takže zvýšená konkurenceschopnost má silný vliv na exporty i importy. Na počátku procesu změn byl veřejný dluh velmi nízko – dosahoval méně než 10 % HDP. I nyní je menší než 40 % HDP. To víceméně eliminovalo obavy investorů z defaultu a země se tak mohla rychle vrátit na finanční trhy. Její finanční systém je navíc tvořen zahraničními bankami s poměrně přátelským chováním. Banky jsou většinou švédské a jejich postup byl takový, že zvýšily svůj kapitál a nerušily úvěrové linky. Nejsem si však jistý tím, jakou roli ve snaze o snížení fiskálních deficitů hrála velká rychlost. Roli může hrát také únava z utahování a proto může být lepší nejdříve provést bolestivější snížení vládních výdajů a ponechat si zvýšení daní, které bývá méně bolestivé, jako rezervu.
Pokud výše uvedený seznam vystihuje hlavní faktory stojící za úspěchem, musíme se ptát, nakolik je možné ho zopakovat i na periferii eurozóny. Tamní země sice nemusí projít tak velkou změnou, ale jejich ekonomiky zase nejsou tak otevřené a jsou větší. Mají menší potenciál pro zvýšení produktivity a mnohem vyšší dluh. Rozhodně bychom si neměli myslet, že jejich reformy nebudou bolestivé a složité. V tomto smyslu tu jsou zejména velmi silné argumenty pro sociální dohodu a rychlejší pokles mezd a cen, než jaký zprostředkuje trh.
Uvedené je výtahem z „Lessons from Latvia“, autorem je Olivier Blanchard.
(Zdroj: EconoMonitor)